Kapitola 1,1-8
Verš 1: Pavel, apoštol Krista Ježíše skrze Boží vůli, a Timoteus, bratr, …
Pisatel začíná List Koloským tím, že se představuje jako apoštol Krista Ježíše skrze Boží vůli. Tak mají jeho slova apoštolskou autoritu, a tato autorita je od Boha. Tato pečeť apoštolské autority je potřebná, protože Pavel musí korigovat problém Koloských podle Boha. Také pro nás má tento List svoji platnost. Nemůžeme sami rozhodovat, zda chceme jeho poselství přijmout nebo ne. Nikoli, my jsme povinni se před touto autoritou sklonit.
Pavel se spojuje s jedním jiným bratrem, zde s Timoteem. To dělá téměř vždy, když musí čelit nějakému problému. Když Pavel jen učí, jako v Listu Římanům nebo Efezským, pak se představuje samotný. Ale když pojednává o nějakém problému, připojuje k sobě většinou někoho dalšího. Proč? Protože každá věc je potvrzena z úst dvou nebo tří svědků. V prvním Listu Korintským to je Sostenes a zde Timoteus. Nazývá ho „bratrem“. Byl trochu mladší než Pavel, ale už nebyl zcela mladý; avšak patřil k Boží rodině. Pavel oslovuje Timotea také jako své dítě, protože byl pravým apoštolovým duchovním dítětem.
O Timoteovi – i to je velmi důležité pro problémy Koloských – nám jsou sděleny tři charakterové rysy:
Víra bez přetvářky je ve spojení s jeho rodinou. Měly ji už jeho babička a jeho matka, ale Pavel k tomu dodává: „Jsem přesvědčen, že přebývá i v tobě.“ Víra bez přetvářky není vidět na veřejnosti, nýbrž v domácím o-kruhu. Ukazovat ve shromážděních zbožnou tvář není tak těžké. Ale jak se chováme doma? Jen naši rodinní příslušníci mohou skutečně potvrdit, zda náš život víry je pravý.
Dobré svědectví obdržel Timoteus od shromáždění v Lystře a Ikoniu. Také to musíme mít na zřeteli. Jestliže chceme mít o někom svědectví, musíme se ptát bratrů, kteří nesou v místním shromáždění odpovědnost. Jestliže se zeptám otce dotyčné osoby, nedostanu rozumnou odpověď. My otcové ne-jsme snad právě slepí, ale přece máme většinou o svých vlastních dětech zabarvený úsudek. Chování mezi věřícími je rovněž důležité. Timoteus obdržel od dvou shromáždění dobré svědectví.
Když jde o osvědčení, musíme se obrátit na ty, při nichž je služba konána. Pavel ve vztahu k Timoteovi píše Filipským: „Znáte jeho osvědčení.“ Timoteus byl Filipským známý, neboť doprovázel Pavla na jeho cestách k nim. Měli užitek z jeho služby a poznali, že se v ní osvědčil. Rozumíme, že Pavel si při psaní Listu Koloským k sobě připojil právě tohoto Timotea, když musel čelit nebezpečí elementů světa, které se u nich snažily proniknout.
Verš 2: … svatým a věrným bratřím v Kristu, kteří jsou v Kolosech: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista!
Ve 2. verši Pavel vystavuje Koloským dobré svědectví. Nazývá je jako Efezské svatými a věrnými bratřími. Korintským to nemohl napsat. Ty nazývá jen svatými, o věrnosti se nezmiňuje. Slovo svatý má co činit s naším křesťanským postavením. Bůh vidí před sebou všechny věřící jako svaté. Podle svého postavení jsou vhodní pro Jeho svatou přítomnost. Protože Korintští byli pravými křesťany, mohl je Pavel oslovit jako posvěcené.
Věrnost má spojitost s naším křesťanským životem. Co tedy znamená slovo „věrní“ v našem verši (platí také pro Efezským 1,1)? V životě věřících jsou dva praktické stavy. Jeden může být popsán následovně: Stále znovu se poddáváme hříchu, který v nás přebývá, a hřešíme. Pak musí Duch Boží působit k našemu napravení. To byl v podstatě stav Korintských. Ti byli ještě tělesní. To, že Duch Boží působí k našemu obnovení, protože jsme tělesní a hřešíme, je sice obdivuhodná milost, ale Bůh si od pravých křesťanů přeje něco jiného. Chce, abychom se naučili považovat se v nás přebývajícímu hříchu za mrtvé. Pak nám Duch Boží může bez zábran ukazovat na Krista. A to je velký rozdíl.
Tento dobrý duchovní stav byl u Efezských i u Koloských. Všeobecně se naučili považovat se hříchu za mrtvé. Tak mohl Bůh jejich srdcím představit Krista. To je hlavní důvod, proč nám byl dán Duch Boží. Přirozeně že je také jeho úkolem bojovat proti tělu v nás. Ale Ducha Svatého jsme obdrželi proto, aby před naše oči stavěl slavnou Osobu Pána Ježíše. Protože Koloští ve své většině byli v tomto dobrém praktickém stavu, nazývá je apoštol svatými a věrnými.
Jsou svatí a věrní bratři. Efezští nejsou nazváni bratřími. Tento výraz ukazuje obrovský účinek na společný život jako sourozenců ve víře, když jsme se naučili považovat se za mrtvé hříchu. Jestliže však jsme tělesní a jako Galatští se koušeme a požíráme, je tu nebezpečí, že v některém místním shromáždění budeme prakticky zkaženi. Proto je důležité, abychom se my všichni, bratři i sestry, naučili považovat se za mrtvé hříchu. Jestliže se v soužití věřících neukazuje závist, žárlivost a neovládání se, může Duch Boží zjevovat velikost a slávu našeho Vykupitele.
Pavel přeje Koloským milost a pokoj. Milost potřebujeme pro nohy, abychom tváří v tvář vlivům světa mohli najít cestu a zůstali ochráněni. V neklidném světě potřebujeme ale také pokoj pro srdce. Bůh nám chce dát obojí.
Verš 3: Děkujeme Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista vždycky, modlíce se za vás,…
Pavel ve 3. verši začíná za Koloské děkovat a od 9. verše za ně prosí. Tohoto pořadí je dobré si všimnout. Nejprve vyjmenovává, za co může Bohu děkovat. My často poznáváme u svých spoluvěřících nejprve to negativní. Ale Bůh tak nejedná. Vyzvedá u věřících vždy to dobré. Žijeme v posledních dnech, ve kterých tu je mnoho těžkého. Mnohé je zahanbující i mezi věřícími. Ale máme ještě oko pro to, co Bůh mezi nimi působí? Pavel to viděl a mohl za to Bohu děkovat.
Verše 4 a 5: … slyševše o vaší víře v Krista Ježíše a o lásce, kterou máte ke všem svatým, kvůli naději, která je pro vás uložena v nebesích, o které jste předtím slyšeli ve slovu pravdy evangelia, …
Zde máme trojhvězdí víry, lásky a naděje, stejně jako na mnoha místech v Novém zákoně. V těchto verších jde o dva praktické postoje v chování Koloských, které Pavel může s děkováním představit: víru a lásku kvůli naději. Předně měli víru v Pána Ježíše, a za druhé lásku ke všem svatým. Tyto dva znaky se zakládaly na naději, která pro ně byla uložena v nebi.
Zde není vírou míněno obrácení, když se ve víře uchopili Boží zachraňující ruky v Kristu. Zde mluví o každodenním spojení vírou s Pánem Ježíšem. Tak slyšel o jejich praktickém životě víry a mohl Bohu za to děkovat. Tu pro nás vyvstává otázka: Je to pravda také u mne? Znám toto praktické spojení víry s Pánem Ježíšem? Byl jsem dnes sám za zavřenými dveřmi na modlitbě s Pánem Ježíšem Kristem? Mnozí z nás mají mnoho práce. Ale prožívaný vztah víry s Pánem by přesto měl být v našem životě skutečností.
Ze spojení vírou s Pánem Ježíšem vyplývá láska ke všem svatým, tj. ke všem věřícím bez výjimky. Je to bratrská láska, která vychází ke všem. Přitom nemusíme myslet na své přátele mezi věřícími. Všichni svatí, ať sympatičtí nebo ne, jsou v ní zahrnuti. Je omyl myslet si, že bratrská láska znamená milovat bratry, i když jsou nepříjemní. To není bratrská láska.
Bratrská láska vidí v mém bratrovi něco, co je i mně důležité. Když miluje Pána Ježíše, kterého i já miluji, pak se naše srdce spojují. Před lety jsem cestoval vlakem a četl Bibli. Náhle se na mé rameno položila nějaká ruka. Vedle mne stál muž a ptal se: „Čtete Bibli?“ Odpověděl jsem otázkou: „Znáte Pána Ježíše?“ Tu jeho oči zazářily. Přeskočila jiskra a my jsme měli krátký rozhovor o Osobě našeho Spasitele. Toho muže jsem ještě nikdy neviděl – a přece jsme byli spolu spojeni.
Spojení a pořadí těchto dvou prvků praktického života křesťanů je zřejmé. Z obecenství s Pánem Ježíšem vyvěrá láska ke všem svatým. To první je vertikální spojení s mým Spasitelem a to druhé horizontální spojení ke všem svatým. Jan nám ukazuje stejnou pravdu: „Toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i bratra svého.“ (1. J. 4,21)
U Koloských byla tedy víra v Ježíše Krista a láska k věřícím na základě naděje, která je pro ně uložena v nebesích. Hleděli nahoru k nebi a věděli, že jednou přijde chvíle, kdy budou v nebi s Kristem plně spojeni. Pak budou také spojeni se všemi věřícími. Tato živá naděje na neomezené křesťanské vztahy v nebi způsobila praktické obecenství víry s Pánem a lásku ke všem svatým.
O křesťanské naději neslyšeli od nějakého člověka, nýbrž skrze inspirované Boží slovo. Pokud jde o nebeskou budoucnost věřících, neopíráme se o nějakou legendu nebo o domýšlivost, nýbrž o božsky inspirované Slovo. Jestliže zde je zmíněn výraz slovo pravdy evangelia, pak to je v protikladu ke slovu zákona. Tím Pavel už trochu vystupuje proti nařízením a tradicím lidí, kteří přicházeli hlavně ze židovstva a u Koloských působili problémy.
Verš 6: … které k vám přišlo, jako je i v celém světě, přinášejíc ovoce a roste, jako i mezi vámi, od toho dne, kdy jste je uslyšeli a poznali Boží milost v pravdě;…
Toto slovo pravdy evangelia je kázáno v celém světě. Není zvěstováno jen izraelskému národu, nýbrž všem lidem. K tomu toto poselství není umrtvující ve svém účinku. Naopak, ono přináší ovoce a roste. Filozofie a tradice lidí stojí v protikladu k evangeliu. Ty mohou jen kazit. Nepotřebujeme tedy filozofii nebo náboženskou tradici, nýbrž slovo pravdy evangelia, které v nás působí praktický křesťanský život. Evangelium vlastní výbušnou sílu. Nejde zde tolik o historické účinky jeho zvěstování. Je spíše vyzvednut charakter evangelia.
Tento účinek se ukazoval u Koloských od toho dne, kdy uslyšeli poselství a poznali Boží milost v pravdě. Když máme před sebou tato dvě slova: milost a pravdu, myslíme na verš Jan 1,17: „Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ Zákon přišel od Boha a byl lidem dán skrze Mojžíše k životu, ale měl smrtící účinek. To nám ukazuje verš Římanům 7,10: „A přikázání, které bylo dáno k životu, to se mi prokázalo k smrti.“ Přikázání samo o sobě je svaté, spravedlivé a dobré, protože vyšlo od Boha. Ačkoli bylo člověku dáno k životu, prokázalo se k smrti, protože v člověku je hřích. V protikladu k tomu milost a pravda působí život. Na půdě zákona Bůh od člověka něco vyžaduje, ale na půdě milosti ho obdarovává. Boží milost staví věřícího na křesťanskou půdu a působí v něm ovoce pro Boha.
Koloští poznali božskou milost v pravdě, tj. poznali ji pravdivým způsobem. To znamená, že ji správně spravovali. Člověk může Boží milost také zneužít. To je zvláště v našich dnech velké nebezpečí. Slyšíme věřící křesťany říkat: „Protože už nejsme pod zákonem, nýbrž jsme na půdě milosti, můžeme to brát s hříchem a se světem na lehkou váhu.“ O tom píše Juda ve svém Listu ve 4. verši: „Neboť se vloudili někteří lidé, kteří byli k tomuto soudu předem poznamenáni, bezbožní, kteří milost našeho Boha proměňují v bezuzdnost a našeho jediného Přikazatele a Pána Ježíše Krista zapírají.“ To je výsledek špatné správy Boží milosti, kdy si člověk myslí, že jako křesťan může žít volněji, protože je na půdě milosti.
Koloští naproti tomu Boží milost dobře spravovali. Co je tím míněno? Dobrými správci Boží milosti jsme tehdy, když užíváme dary, které nám dal v Kristu a s Kristem, těšíme se z nich a děkujeme za ně. Můžeme to například dělat při modlitbě u stolu, když poděkujeme nejen za jídlo, nýbrž i za duchovní dary. Jestliže naše srdce skutečně spočívají v Božích darech, které nám dal skrze Krista, a radují se z nich, má to účinky na naše chování: Pak žijeme v milosti.
Tato myšlenka je zdůrazněna v Titovi 2,11-15: „Neboť se zjevila Boží milost, přinášejíc spasení pro všechny lidi, která nás vyučuje, abychom, odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střídmě a spravedlivě a pobožně žili v nynějším věku, očekávajíce blahoslavenou naději a zjevení slávy našeho velkého Boha a Spasitele Ježíše Krista, který se sám za nás dal, aby nás vykoupil ze vší bezbožnosti a sám sobě očistil svůj vlastní lid, aby byl horlivý v dobrých skutcích. Toto mluv a napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá!“ Boží milost, která nás zachránila a v Kristu tak nekonečně obdarovala, nás vyučuje k Bohu libému křesťanskému životu. Vědomí o přijaté milosti v nás působí přání, abychom pro svůj praktický život poznávali vůli Pána a podle ní žili. Potom jsme poznali Boží milost v pravdě a správně ji spravujeme. Takto žít v Boží milosti činí skutečně šťastnými.
Verš 7: … tak, jak jste se naučili od Epafry, našeho milovaného spoluslužebníka, který je věrný služebník Kristův pro vás,…
Koloští obdrželi božské poselství – evangelium milosti – skrze Epafru. Tento bratr byl darem oslaveného Pána věřícím v Kolosách. Skrze něho slyšeli a naučili se křesťanským pravdám, neboť se zdá, že Pavel k nim na svých cestách nikdy nepřišel.
V křesťanské době dal oslavený Pán lidem dary. Podle Efezským 4,11.12 dal apoštoly a proroky jako zakládající dary. Za nimi následují zůstávající dary: evangelisté, pastýři a učitelé. To jsou osoby, které Pán dal Církvi. Jednou řekl Pán o farizejích: „Jsou slepí vůdcové slepých.“ (Mat. 15,14) Ale Pánem dané dary Církvi nejsou vidící vůdcové slepých. Jsou vidícími vůdci vidících. Neboť my dostáváme službu darů a sami v Božím slovu můžeme přezkoumat, zda to, co nám je zvěstováno, s ním souhlasí. To dělali už lidé v Beroji. K nim přišel Pavel – jeden Pánem daný dar. Mluvil k nim a oni každý den zkoumali Písma, zda ty věci tak jsou.
Tyto dary dělají dvě věci: Mluví a modlí se. Je-li nějaký věřící muž darem od oslaveného Pána lidem, pak má úkol kázat nebo psát a modlit se. Přesně to dělal Epafras. Když byl u Koloských, mluvil k nim a oni se od něho učili. V kapitole 4,12 potom o něm čteme: „Pozdravuje vás Epafras, který je od vás, služebník Krista Ježíše, jenž za vás vždycky bojuje v modlitbách, abyste stáli dokonale a plně přesvědčení ve vší Boží vůli.“ Ten tedy ke Koloským mluvil, a potom za ně v modlitbách bojoval. Mluvit k nim mohl, jen dokud byl u nich. Ale modlit se mohl i tehdy, když byl nepřítomen. Bojím se, že dary často mnoho mluví a málo se modlí. Je důležité, aby oba tyto prvky byly u služebníků Pána nalezeny tak, jak je před námi žil Epafras.
Také u apoštola Pavla nalézáme obojí. V Listu Efezským čteme, že nejprve k Efezským mluvil, a v návaznosti na to sklonil svá kolena a modlil se za ně. Když v Jeruzalémě vyvstal problém kvůli sloužení vdovám, a jako důsledek toho byli zvoleni diakoni pro obstarávání materiálních darů, dvanáct apoštolů řeklo: „My ale chceme setrvat v modlitbě a ve službě slova.“ (Skutky 6,4)
Epafras je nazván spoluslužebníkem – to znamená, že jeho život byl charakterizován poslušností. Ale byl nejen služebník, nýbrž spoluslužebník. To znamená, že byl poslušný spolu s druhými.
Chci tuto myšlenku představit se vším důrazem. Někdy se setkáváme s bratry, kteří jsou přesvědčeni, že oni jsou ti jediní, kteří Pána poslouchají. V jejich očích jsou všichni ostatní volní, pokud ne světští. Jen oni jediní jsou ještě věrní. I takový Eliáš řekl: „Zůstal jsem já sám.“ Známe následky takového postoje. Bůh musel Eliášovu službu předat jinému prorokovi.
Ne, takovým Epafras nebyl. Jako spoluslužebník šel spolu s druhými po cestě poslušnosti. Ostatně v Bibli téměř nikdy nečteme o pracovnících v kladném smyslu. Ve většině případů je toto slovo použito v negativním smyslu. Například se mluví o zlých pracovnících. Ale když se v kladném smyslu mluví o dělnících v díle Páně, pak jsou to téměř vždy spolupracovníci.
K tomu byl Epafras služebník Krista pro Koloské. Měl ve své službě před očima Krista. To je důležité, když nějakým způsobem chceme sloužit v díle Páně. Musíme před sebou mít nejpředněji Krista. Jinak jsme v nebezpečí, že budeme posluchačům mluvit „podle jejich uší“. Epafras měl vždy před očima Pána Ježíše, ale byl také služebník pro Koloské. Znal jejich potřeby a nebezpečí. Přenášel se do jejich problémů, aby je varoval, aby je poučoval, aby jim pomáhal. I to je v každé službě důležité. Na oba body je nutné dbát ve správném pořadí. V díle Pána musíme vždy nejprve mít před sebou Krista a Jeho nároky, ale nadto také být v stavu přenášet se do situace těch, jimž chceme sloužit. Potom to bude ke cti Pána a k užitku lidí. V obou směrech byl Epafras věrný.
Verš 8: … který nám také oznámil vaši lásku v Duchu.
Epafras oznámil apoštolovi lásku Koloských v Duchu. Jedná se zde opět o už zmíněnou lásku k věřícím. To nebyla lidská sympatie, ani lidské hnutí citů, nýbrž láska, která byla vedena a kontrolována Duchem Božím. Může na sebe brát různé formy. Když nějaký bratr nebo nějaká sestra jdou po špatné cestě, pak nás Duch Boží bude vést k tomu, abychom tuto chybnou cestu ani neschvalovali, ani po ní nešli s nimi. To je bratrská láska. To je láska v Duchu. Tak se může láska k věřícím projevovat zcela různě, je-li vedena Duchem Božím. (Ostatně je to zde jediný případ, kdy v Listu Koloským je zmínka o Duchu Božím.)