Pavel byl zvláštní nástroj, který Bůh vyvolil, aby nám sdělil křesťanskou pravdu. Všechny jeho Listy v Novém zákoně jsou inspirovány Božím Duchem. Ale jsou dva hlavní spisy od něho, které nám představují celý křesťanský základ víry: List Římanům a List Efezským. V těchto dvou Listech nalézáme dvě velké služby apoštola Pavla. Pro studium Listu Koloským je důležité, abychom je znali.
Jeho první službou bylo zvěstování Božího evangelia, které je nám popsáno v Listu Římanům. Boží evangelium nám ukazuje, jak Bůh vyřešil problémy starého člověka, to jest člověka před obrácením. Ten má dva problémy: Zhřešil a hřích v něm bydlí. Tím se stal otrokem hříchu. O tom pojednává List Římanům, když za prvé objasňuje, že problém hříchů – jeho zlých myšlenek, jeho zlých slov, jeho skutků a jeho převrácených cest je vyřešen. Za to tekla na kříži Golgoty krev Ježíše Krista. On tam za nás dal svůj život. Za druhé jsme poučováni, že Pán Ježíš nás vysvobodil ze zotročení hříchem. To se stalo tím, že zemřel a my jsme zemřeli s Ním. To je v podstatě učení Listu Římanům v kapitolách 1 až 8.
Tam, kde List Římanům končí, začíná List Efezským. Jako takoví, kteří nyní máme pokoj s Bohem, se učíme, že On ve své bohaté milosti nejen vyřešil problémy starého člověka. Bůh novému člověku – to je člověk po svém obrácení – daroval také nové, slavné věci. Tyto dary ukazuje apoštol ve své druhé službě, a to v Listu Efezským, jehož nadpis zní: Tajemství Krista. Tento výraz charakterizuje to, co Bůh věřícímu křesťanovi daroval skrze slávu své milosti. Můžeme to shrnout do čtyř bodů:
To jsou ty dvě velké služby apoštola Pavla. První byla ohlášena ve Starém zákoně: V Římanům 1,2 čteme: „…oddělený k Božímu evangeliu, které předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech.“ Proto tyto myšlenky nebyly samy o sobě žádným tajemstvím. Ale nové křesťanské pravdy, které představuje v Listu Efezským, nebyly v Písmech Starého zákona známé, a proto jsou nazvané tajemstvím. Byly sděleny apoštolům a prorokům Nového zákona – a to jim všem – skrze zjevení. Pavel potom byl nástrojem k tomu, aby nám tyto pravdy, jsa inspirován Božím Duchem, zvěstoval a napsal. To učinil v podstatě v Listu Efezským, jak nám to ukazuje jeho 3. kapitola.
List Koloským nám nesděluje žádné nové skutečnosti víry. To, co nalézáme v tomto Listu, je nám zčásti sděleno už v Listu Římanům nebo Efezským. List Koloským leží na styku těchto dvou Listů. Sahá zpět k listu Římanům a dopředu k Listu Efezským. V Listu Římanům nám je ukázáno, že Pán Ježíš zemřel. Jeho obětní smrt na kříži je základem naší záchrany. List Efezským naproti tomu ujasňuje, že Ježíš vstal z mrtvých. Jeho smrt je také základem pro křesťanská požehnání, ale ta se nám dostala skrze Jeho vzkříšení. Proto je nám Pán Ježíš v Listu Efezským představen, jak byl ve smrti a jak vstal z prostřed mrtvých. List Koloským nám ukazuje obě strany. Poučuje nás, že jsme s Kristem zemřeli a že jsme s Kristem vzkříšeni. Klade, abychom tak řekli, jednu ruku na List Římanům a druhou na List Efezským.
Ústřední verš Listu Koloským je 27. verš 1. kapitoly: „Kristus ve vás, naděje slávy.“ Když se v době milosti některý člověk obrátí, když Bohu vyzná své hříchy a uvěří ve jméno a dílo Pána Ježíše, pak v něm Bůh vykoná dílo: nové narození. Tím obdrží nový život, jímž je sám Kristus. Tím obdrží věřící křesťan též nový obsah života. To je význam toho: Kristus ve vás. Tato nová perspektiva obsahuje nejen křesťanské pravdy, jakkoli jsou vzácné a božské, nýbrž Osobu – Ježíše Krista, náš život.
Ovšem Kristus jako obsah našeho života je nyní ještě naděje slávy. V kapitole 3,3 čteme: „Náš život je ukryt s Kristem v Bohu.“ Žádný z nás neviděl Pána Ježíše svýma tělesnýma očima. Přijde však doba, kdy Ho uvidíme takového, jaký je. To je ta naděje slávy. Ačkoli Ho dnes ještě nevidíme, můžeme na Něho přece ve víře hledět očima svého srdce. Ve svém životě procházíme různými těžkými okolnostmi. Ale je naší výsadou, že v nich smíme obracet zrak na Krista.
Koloští byli svým původem pohané. Ale obrátili se a vírou přijali Pána Ježíše jako Spasitele. Tu v nich Bůh způsobil nové narození. Vlastnili Krista jako svůj život. Avšak byl v nich ještě hřích, ačkoli už nebyli otroky hříchu. Už nebyli v těle (Řím. 8,8). Ale mohli ještě chodit podle těla. Hřích, který v nich bydlel, může navazovat u světa a natahovat se po jeho elementech (prvcích). Obráceně to je také možné: Svět má v nás hřích jako bod, na který může navázat. To je skutečnost pro nás věřící, dokud jsme na zemi. Proto byli Koloští v nebezpečí, že otevřou svůj sluch světu. Neříkám, že tomuto nebezpečí už podlehli. Ale v kapitole 2,8 jim apoštol dává varování: „Dejte pozor, aby vás někdo neodvedl skrze filozofii a skrze marné oklamání podle tradice lidí, podle elementů světa, a ne podle Krista.“
Pro Koloské byl svět pokušením ve dvojím směru: filozofií a tradicemi lidí. Zdá se, že se tyto myšlenky dostaly k uším Koloským promíšené. Filozofie – jednoduše řečeno – rozvíjí lidské myšlenky o smyslu života. Tradice lidí jsou náboženské tradice. Nesmíme si myslet, že tyto věci pro nás nejsou žádným nebezpečím.
I my můžeme otevírat svůj sluch pro ideje lidí, totiž pro to, co je podle jejich myšlenek smyslem života. Tyto filozofické ideje lidí jsou často zahalovány do křesťanského pláště. Ale člověku není dáno, aby zkoumal, co je smyslem života. Jediný Bůh má právo nám o tom dát zprávu.
Jsem si jist, že i náboženské tradice jsou pro nás nebezpečné. Na společné cestě víry mohou náboženské tradice, které jsou vynálezem lidí, nabývat takovou váhu, že se v našem srdci a v našem životě stanou směrodatnými.
Koloští tedy byli v nebezpečí, že budou lidskými idejemi a náboženskými tradicemi odvedeni. Tím byl jejich pohled víry na Krista zatemněn. To platí i pro nás: Čím více otevíráme svůj sluch pro svět a jeho názory, tím více jsme od Krista odtahováni.
Co činí apoštol Pavel tváří v tvář těmto nebezpečím? Představuje Koloským celou dokonalost, celou slávu, celou vyvýšenost Osoby našeho Vykupitele. To je vždy lék, když jsme v nebezpečí, že na své osobní nebo i společné cestě se odkloníme. Jedině vědomí o velikosti a slávě našeho Pána Ježíše nás může ochránit před svody světa a znovu naše srdce a svědomí nasměrovat k Němu.
K tomu se hodí příběh z 2. Královské 4,39-41. Vrhá světlo na List Koloským. Tam je nám ve verši 38 vyprávěno o hladu v izraelské zemi. „Proto vyšel jeden na pole, aby nasbíral zelin a nalezl rév polní /kolokvint/ a nasbíral z něho tykví polních plnou sukni svou, a přešed, rozkrájel to do hrnce, aby navařil kaše; nebo neznali toho. I vylili mužům těm, aby jedli. Stalo se pak, když jedli tu kaši, že zvolali a řekli: Smrt v hrnci, muži Boží!“ Kolokvinty na poli jsou obrazem elementů tohoto světa: lidských myšlenek o smyslu života a náboženských tradic. Jestliže se jimi zaměstnáváme, je to pro náš duchovní život smrtelné. Jak nyní reagoval Elizeus, když k němu volali? Vzal mouku a uvrhl ji do hrnce a už v něm nebylo nic zlého. Mouka mluví o dokonalé, čisté Osobě Pána Ježíše. Důležité poučení Listu Koloským tedy je, že věřícím, kteří jsou v nebezpečí, že budou idejemi světa odtaženi pryč, jsou před srdce staveny slávy Osoby Pána Ježíše.