5. Mojžíšova 1,31
Mojžíš, zestárlý služebník Pána, odstupuje. Za izraelským lidem leží čtyřicetiletá cesta pouští. Země Kanán, kterou Bůh zaslíbil už jejich otcům, leží před nimi. Mojžíš ve své řeči na rozloučenou připomíná Izraelitům, s jakou věrností Bůh Svůj lid „jako syna“ „nesl“ pouští. Toto srovnání nám ukazuje, s jak laskavým a pečujícím zájmem Bůh vede Svůj lid.
I my křesťané děláme dobře, když se ve svém životě čas od času zastavíme a ohlédneme se – nejen tehdy, když před námi leží nový rok. Vzpomeňme si na to, jak nás Bůh v minulosti vedl a pomohl nám procházet těžkými úseky našeho života!
Každý jednotlivý věřící dnes smí vědět, že je Boží dítě. Smí nazývat Boha svým Otcem (Římanům 8,15.16; Galatským 4,6). Když se tak ohlédneme, nemáme všechny důvody k tomu, abychom chválili Boha za Jeho věrnost? Cožpak i nás nenesl ve Své dobrotivosti? Často to poznáváme teprve při pohledu zpět.
Jako ústřední bod v tomto pohledu zpět stojí ta velká záchrana, kterou jsme obdrželi. Bůh nás ve Svém Synu omilostnil a přivedl nás do Své blízkosti. Skrze zástupnou smrt Krista jsme ušetřeni soudu. Bůh nás zcela osvobodil z okruhu moci Satana. Fáze a obdivuhodné projití izraelského lidu Rudým mořem to výstižně zobrazují.
To, co pro nás Bůh učinil v minulosti, nás činí vděčnými a dává nám to důvěru k hledění před sebe. On nás i zítra ponese s velkou věrností a jistě nás přivede k nebeskému cíli. – Jaký to je povzbuzující výhled! DHIN,30/12/2017