Zbožní vůdci s ochotným srdcem jsou darem od Boha a mezi Božím lidem jsou chváleni. Petr napomíná starší, aby pásli „Boží stádo, které jest u vás, dohlížejíce na ně, ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem“ (1. Petrův 5,2-3 – ČSP). Židům 13,7 nás vyzývá, abychom pamatovali na své vůdce, kteří nám mluvili Boží slovo, a abychom napodobovali jejich víru; a verš 17 nám říká, že je máme poslouchat a být jim poddáni. Ve dnech Debory a Baráka „nebylo krále v Izraeli, ale každý, což se mu vidělo, to činil“ (Soudců 21,25). A přece uprostřed selhání a zmatku Bůh vzbudil vůdce pro Svůj lid. On sám se ujal iniciativy, bylo „z nebe bojováno“ (v. 20), „nebesa dštila, a oblakové déšť vydali“ (v. 4). Vzbudil Deboru a Baráka, jehož víra je zmíněna v Židům 11,32, aby vedli správce Izraele z hory Tábor. A když čteme tu píseň, vidíme správce Izraele – či vydavatelé zákona – jak se ochotně obětují a připojují pokolení za pokolením. Ale když Bůh vzbuzuje vůdce, čeká od Svého lidu, že je bude následovat. Mnozí tak učinili, a jsou v této písni chváleni. A přece Ruben s rozvahou tak nejednal. Bůh to zaznamenává. Galád, Dan, Aser zůstali na svých místech. Lid z blízkého Meroz „nepřišli na pomoc Hospodinu“ a je jim vážně zlořečeno. Jáhel je požehnána nad všechny ženy za to, že se chopila iniciativy proti Zizarovi. Kéž bychom my ochotně následovali vůdce, které nám Bůh dává!
E. P. Vedder,Jr.,TLIN,23/12/2014