Izaiáš 42,1
Ke skutečnostem, které budeme věčně s velebením obdivovat, patří, že Boží Syn, když přišla plnost času, přišel na tuto zem jako pravý člověk. Tak to bylo v Boží radě od věčnosti. Radě, kterou Otec mohl pojmout jen v Synu. Žádné stvoření v nebi ani na zemi, ani z okruhu „knížectví a mocí v nebeských místech“, nebylo schopné se stát Božím pravým „Služebníkem“, který měl Jeho celé zalíbení.
Dobře uděláme, když dbáme toho, že Pán Ježíš se nikdy nestal služebníkem lidí. Ne nadarmo říká, když prokázal Svým učedníkům službu umývání nohou, kterou jinak konají služebníci: „Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsem zajisté.“ (Jan 13,13) Ano, On slouží těm Svým, ale zůstává jejich Pán. Tak tomu také bude, když při Svém příchodu odmění Své služebníky, které nalezne bdící, a přistoupí a bude jim sloužit (Lukáš 12,37). To, že je a zůstane Pánem, činí toto vyznamenání tak neslýchaně velkým.
Máme pro Něho ještě ten správný obdiv, nebo navyklá známost těchto souvislostí učinila naše srdce vlažným? Jeho dobrovolné poddání se jako Božího Služebníka je zároveň vyjádřením Jeho dokonalé schopnosti, „aby sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé“ (Matouš 20,28).
„Tak šel jsi věrně na kříž,
co Boží Služebník,
jsa věčnou láskou puzen,
poslušný, spravedliv.“
DHIN,26/12/2017