1. Samuelova 14,14
V Izraeli se šíří strach: strach z Filistinských. Pronikli už až k Michmas, tedy doprostřed země. Izraelité nemají, s čím by se jim postavili, nemají dokonce ani meč, ani kopí. Lidu nezbývá nic jiného, než aby se „skryl v jeskyních a v ohradách a v skalách a v horách i v jamách“ (kap. 13,22.6).
A zatímco král Saul nečinně sedí „pod jabloní zrnatou“ (kap. 14,2), činí jeho syn Jonata rozhodnutí, že Filistinské napadne. Z jeho slov mluví pokora a důvěra v Boha: „Snad bude Hospodin s námi; neboť není nesnadné Hospodinu zachovati ve mnoze aneb v mále.“ (kap 14,6) Tento vnitřní postoj Bůh vzal na vědomí. On dává pokorným milost (Přísloví 3,34). V této důvěře jde Jonata a jeho nosič zbraní k boji.
Musíme si to představit. Ve dvou proti „30000 vozům a 6000 jezdcům a lidu ve množství jako jest písku na břehu mořském“ (kap. 13,5), k tomu ještě nepříznivé výchozí postavení: nepřítel je na hoře, ale ti dva hrdinové víry dole pod horou. – Boj začíná. U Filistinských hned padá dvacet mužů, a boj je ukončen. Bůh sám se stará o vítězství. Verš 15 to popisuje takto: „Země se třásla, nebo byla v strachu Božím.“ To člověk nemůže vysvětlit, to musí prostě na sebe nechat působit.
Filistinští jsou obrazem „těla“, které proniká do duchovního okruhu, a tam chce uplatňovat nároky nebo působit – ať skrze nevěřící nebo skrze „tělo“ věřících. Jedná se zdánlivě o přemocného nepřítele. A přece nemůže obstát, když si jsme vědomi své slabosti a důvěřujeme v Pána. Když On je na naší straně, nemusíme se bát. Ale musíme se vzchopit.
DHIN 2/9/2017