Jak mnoho víme o tomto blížení se, o vstupování za oponu? Asi skutečně něco víme o jiném napomenutí, o kterém apoštol mluví ve 4. kapitole: „Přistupme nyní se smělostí k trůnu milosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli milost k pomoci v pravý čas.“ Tam to znamená uchýlit se do útočiště, abychom unikli bouřím života; zde se obracíme k našemu domovu, abychom se vyhřívali ve slunečním svitu lásky.
Útočiště je místo, kam se uchylujeme, abychom byli ochráněni v době bouře. Domov je místo, kde nalézají svůj odpočinek naše náklonnosti. My všichni známe Krista jako útočiště, ke kterému se utíkáme ve svých těžkostech, ale jak málo Jej známe jako domov pro své náklonnosti. Kristus je skutečně „skrýše před větrem, a schrána před přívalem /bouří/… stín skály veliké v zemi vyprahlé“ (Izaiáš 32,2). A skutečně je požehnané mít Někoho, ke kterému se můžeme obracet pro ochranu a pomoc, když procházíme tímto světem. Pamatujme však, že jestliže se ke Kristu utíkáme jen jako k ochraně v době bouře, pak když bouře přešla, budeme v nebezpečí, že Ho opustíme.
Žel, to je to, co se příliš často stává každému z nás. Obracíme se k Němu v bouři; zanedbáváme Ho v klidné době. Ale jestliže jsou naše náklonnosti přitahovány k Němu tam, kde On je, jestliže vidíme, že Jeho místo je naším místem v nebi samém, pak místo, kde On je, se stane domovem našich náklonností, kde můžeme mít společenství s Ježíšem v prostředí, na které nikdy nepadne stín smrti, a kde jsou setřeny všechny slzy.
H. Smith,TLIN,6/12/2014