Ozeáš 2,14/16/
Poušť je v Bibli často obraz osamělosti, odloučení a strádání; nehostinné krajiny, které se člověk nejraději vyhne. Na druhé straně Bůh už mnohé z těch Svých vedl na poušť: ven z pravidelného průběhu dne, ven z plného termínového kalendáře, ze stálé dosažitelnosti přes mobil nebo internet – ven do ticha s Bohem. Toto místo na poušti může vypadat různě. Pro jednoho to je nehoda a následný pobyt v nemocnici, pro jiného je to překvapující výpověď v zaměstnání – Bůh nás nějakým způsobem vyjímá z obvyklého soukolí všedního dne.
Když nás Bůh takto vytrhne, pak tím sleduje nějaký cíl, dobrý cíl: Chce mluvit k našemu srdci. Možná, že jsme kvůli samé činnosti už neměli vůbec žádný čas, abychom Mu v klidu naslouchali. Anebo se cítíme tak jisti, že jsme se přestali denně ptát na Jeho vůli.
V takové době se na poušti učíme být znovu závislými na Bohu. Možná, že to trvá nějakou dobu, protože si – ať vědomě nebo nevědomě – nejdříve myslíme, že my sami to spravíme. Avšak čím déle, tím více si uvědomujeme svou vlastní slabost… a Boží velikost. Blaze tomu, kdo se potom s Bohem nepře, nýbrž se před Ním skloní. Neboť Bůh nás na poušti nechce nechat zahynout. Chce nám pomoci a opět nás použít ve Své službě.
Avšak Bůh může k tvému srdci mluvit nejen na poušti. Smíš mu sluch otevírat každý den. Nejlépe bude, když si stanovíš určitou dobu, ve které vypneš mobil, otevřeš Bibli a budeš mít společenství s Bohem. To budou pro tvou duši časy požehnání – k užitku pro tebe a pro tvé okolí.
DHIN,25/8/2017