Izaiáš 53,10
Desátým veršem začíná poslední sloka písně o Božím trpícím Služebníkovi. Ten, kdo tu mluví – jsou to věřící Židé v budoucnosti – se nejprve ohlíží zpět: Mesiáš nekonečně trpěl ze strany židovského národa. Oni nesli odpovědnost za Ježíšovu smrt, i když Římané byli částečnými vykonavateli: „Toho… skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, zamordovali jste,“ říká Petr izraelským mužům. Ale jedním dechem k tomu připojuje: „vydaného z uložené rady a předzvědění Božího“ (Sk. 2,23). A byl to Bůh sám, kdo na kříži Svého trpícího Služebníka „zbil“.
Jestliže se měla naplnit Boží rada – ať pro zem nebo pro nebe – pak Bůh musel soudit hřích na Svém Synu (Řím. 8,3). Pán Ježíš se musel stát obětí, která Boha nejvyšší měrou oslavila (Jan 13,31).
Některé z velikých výsledků této obětní smrti jsou jmenovány v našem verši:
Smrtí Krista nebylo všechno u konce! Kristus jako Vzkříšený bude mít duchovní potomstvo – všechny, kteří osobně přijmou Jeho oběť za vinu.
Kristus byl mrtev a nyní je „živý na věky věků“ (Zjevení 1,18).
Poté, co první člověk nedostál své odpovědnosti, je Kristu „druhému Člověku“, „všechno dáno v ruce jeho“ (Jan 13,3). On Boží radu v každém směru dokoná.
DHIN,13/8/2017