Lukáš 20,41-44
S prostotou a čistotou moudrosti Pán Ježíš umlčel otázky předních kněží, zákoníků a saduceů. Nyní se ptá On sám a klade otázku, jejíž důsledky jsou naprosto zásadní, a oni nejsou schopni odpovědět, i když by na ni měli znát odpověď ze svých Písem Starého zákona. Proč zákoníci říkali, že Kristus, Mesiáš, je Davidův Syn, i když David sám v Žalmu 110,1 jasně nazývá Mesiáše „mým Pánem“? Nemohlo být pochybností o použití tohoto Písma a zákoníci to nemohli popřít, a přece neměli odpověď.
Vzácná skutečnost je, že obojí je pravda: On je nejen „rod Davidův“, ale také „kořen Davidův“ (Zjevení 22,16). Jako Člověk je Davidův Syn, ale jako Bůh je Davidův Pán. Ačkoli jako Člověk přišel z Davida, tu přece, protože je Bůh nade všechny, je stejně tak pravdou, že David přišel z Něho. Jistě je Jeho věčná sláva jako Boha daleko důležitější, a přece ji zákoníci přecházeli a ignorovali. Tatáž tragická nevědomost se opakuje dnes i u mnohých, kteří tvrdí, že jsou křesťané. Uznávají, že Ježíš je skutečně velký člověk, ale zapomínají (a v mnoha případech dokonce i tvrdě popírají), že On je Bůh zjevený v těle. Pánova otázka by měla pohnout každou duší, aby si uvědomila, že se potřebuje učit z Božího slova. Jestliže Kristus je Davidův Pán, jak je potom jeho Synem? Nechť lidé vážně přemýšlejí o této otázce.
L. M. Grant,TLIN,14/12/2014