Soudců 2,10-13
Kniha Soudců začíná sděleními, týkajícími se selhání izraelského lidu ve službě Pánu po smrti Jozue. Jednota, kterou ukazovali, když následovali Jozuu (v mnoha ohledech obraz Pána Ježíše), už nebyla zřejmá. Každé pokolení dostalo přidělené dědictví, ale nyní jedno pokolení za druhým zklamalo v tom, aby vyhnali zbylé obyvatele země. Čteme velmi málo o tom, že by pokolení hledala Pána, aby obdržela vedení nebo aby spoléhala na Jeho pomoc. Spíše je kniha charakterizována tím, že každý činil, co bylo dobré v jeho vlastních očích. Když dovolili původním národům, aby zůstaly opevněny v různých městech v zemi, byl Izrael vystaven modlám a zlým cestám těchto pohanů. Bůh ve Své svrchované moudrosti přikázal Izraeli: „Z měst pak lidu toho… žádné duše živiti nebudeš, ale dokonce vyhladíš je… aby vás neučili činiti vedle všech ohavností svých, které činí bohům svým, i hřešili byste proti Hospodinu Bohu svému.“ (5. Mojžíšova 20,16-18) Izrael neposlechl Boha a shledal, že důsledky neposlušnosti jsou těžké. Je zásadně důležité plně poslouchat Boží naučení, která nám dává ve Svém Slovu. Pravá poslušnost plyne z opravdové lásky k Pánu. Částečná poslušnost a kompromis vznikají a také jsou výsledkem nedostatku lásky k Pánu a obracení se pryč od Jeho Slova. E. P. Vedder,Jr.,TLIN,23/10/2014