Izaiáš 53,7 – přel.
Představme si: Boží Syn přichází jako zaslíbený Mesiáš ke Svému lidu. Jeho osobní důstojnost nelze předčit. K tomu přistupuje, že „přijal zajisté od Boha Otce čest a slávu“ (2. Petra 1,17). Tak byl „vyzdvižen“. A co prožil potom? Bylo „jím hozeno“ (Žalm 102, 11), to znamená, že byl vystaven odporu a krutosti lidí. „Moc temnosti“ zuřila proti „Světlu světa“.
Stvoření se provinila na svém Stvořiteli, který jim ještě krátce předtím ukázal, že Jemu stačí slovo – a celý zástup vojska padne k zemi. Avšak On se sklání a před Svými žalobci mlčí. Nechce se bránit, nýbrž předává se Tomu, který spravedlivě soudí: „Tak jsem, jako člověk, který neslyší, a v jehož ústech není žádného odporu. Nebo na tě, Hospodine, očekávám, ty za mne odpovíš, Pane, Bože můj.“ (Žalm 38,15.16)
Když Pán Ježíš visel na kříži, promluvil sedm krátkých vět. Ty se neobracejí ke zlým lidem, kteří Ho tam obklopovali. Avšak jednou se Spasitel dotýká zlého jednání od lidí a modlí se: „Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí!“ (Lukáš 23,34) To byla odpověď trpícího Božího Beránka na nestoudné počínání lidí. Jaký paprsek lásky tu proniká to hluboce černé pozadí!
To tedy jsou ty první tři hodiny výjevu ukřižování: křičící zástup lidí a mlčící Kristus. Výjev v posledních třech hodinách, o kterém podává zprávu 22. Žalm, vypadá zcela jinak: volající Spasitel a mlčící Bůh (verš 2). Oba výjevy se nás hluboce dotýkají.
DHIN,23/7/2017