Izaiáš 57,15
V tomto mocném výroku se ukazuje jeden obdivuhodný podstatný rys našeho Boha: Jeho milosrdenství. Ačkoli Bůh je ten Nejvyšší a Věčný, obrací se k nízkým a ke skloněným. Má hluboký soucit se všemi, kteří bojují s vyčerpáním a kterým chybí odvaha k životu.
Úžasné poselství tohoto verše nemělo jít jen k srdci Izraelitů před asi 2600 lety, nýbrž chce i nás znovu povzbudit a oživit: Náš Bůh nepřebývá jen „ve světle nepřistupitelném“ (1. Timoteovi 6,16); ne, On přebývá také u toho, kdo je zkroušeného a poníženého ducha. Když nás nechává vlastní ztroskotání ležet zkroušené před Bohem, když nás v našem životě tísní bída, když nám starost o (duchovní) blaho naší rodiny nebo spoluvěřících nedá pokoje – pak se chtějme pevně držet poselství tohoto biblického verše: Našemu věrnému Bohu na nás záleží. On přebývá s námi, je nám docela blízko a chtěl by oživit naše srdce a našeho ducha. Stále znovu k nám volá: „Doufejte /Buďte dobré mysli/ já /to/ jsem, nebojte se.“ (Matouš 14,27)
Souvislost, ve které je náš dnešní verš, však také jasně ukazuje, že Bůh u nás hledá pokání činící srdce, aby mohl v milosrdenství zasáhnout, uzdravit a oživovat. Když otevřeně doznáme svou vlastní nicotnost a – pokud je to třeba – také vlastní vinu nebo vinu Božího lidu, prožijeme Boží působení. Příběhy Božích mužů, jako byl Ezdráš, Nehemiáš a Daniel, to potvrzují.
DHIN,3/7/2017