Tato kapitola má velmi hluboký význam pro duchovní mysl. Zaznamenává dvě velké skutečnosti, totiž stavbu Bábel a povolání Abrahama. Nebo jinými slovy: lidskou snahu postarat se o sebe a Boží opatření oznámené víře; pokus člověka usadit se na zemi a Boží povolání člověka pryč z ní, aby našel svůj podíl a svůj domov v nebi.
„Byla pak země jazyku jednoho a řeči jedné. I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear… A řekli… Nuže vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahal k nebi; a tak učiňme sobě jméno.“ (1. Mojžíšova 11,1-4) Lidské srdce vždy hledá nějaké jméno, podíl a střed na zemi. Nezná nic z touhy po nebi, po Bohu nebe nebo po slávě nebe. Ponecháno samo sobě, vždy najde své předměty v tomto nízkém světě; vždy „pod nebem“. Potřebuje Boží povolání, Boží zjevení a Boží moc k povznesení srdce nad tento přítomný svět, neboť člověk je plazící se stvoření, odcizené nebi a spojené se zemí.
Ve výjevu, který máme nyní před sebou, není žádné uznání, žádné vzhlížení nebo čekání na Něho; ani nebylo myšlenkou lidského srdce postavit místo, ve kterém by Bůh mohl přebývat – shromáždit materiály za účelem vystavění příbytku pro Něho. Žel, nikoli! Jeho jméno není ani zmíněno. Činností člověka v rovině Sinear bylo udělat jméno pro sebe. Takové je jeho snažení od té doby vždy. Ať se díváme na člověka na rovině Sinear nebo na břehy Tibery, nacházíme ho stále stejného, hledajícího sama sebe, vyvyšujícího sebe, stvoření zcela vylučující Boha. Je to smutná jednotnost ve všech jeho úmyslech, jeho zásadách a jeho cestách; vždy se snaží vyloučit Boha a vyvýšit sebe.
C. H. Mackintosh,TLIN,18/11/2014