Když Mesiáš přišel ke Svému lidu, mohl by očekávat, že Ho uznají a přijmou. Místo toho prožil to, že se od Něho vědomě odvrátili a opovrhovali Jím. Zvláště vysoce postavení lidé v Izraeli, duchovní vůdcové, to nikterak nezakrývali. Ale byli na tom účastni nejen oni, nýbrž všechen lid. Proto čteme: „my“. Nazývali Ho „žráčem a pijanem vína“, „přítelem celníků a hříšníků“ (Matouš 11,19). Většina lidí se na Něm urážela. Farizeové dokonce tvrdili: „Tento nevymítá ďáblů než skrze Belzebuba, kníže ďábelské.“ (Matouš 12,24).
Kristus byl „považován za nic“. Lidé Ho nejen ignorovali, nýbrž dávali Mu také na srozuměnou, že Ho považují za nic. Jak osamělý se cítil uprostřed svého lidu! Byl jako cizinec. Skladatel Žalmu Ho srovnává s pelikánem na poušti a s osamělým ptákem na střeše (Žalm 102,7.8).
Byl „mužem bolestí a důvěrný s utrpením“. Častokrát vzdychal a plakal tváří v tvář nemoci a smrti. Ačkoli sám byl zcela bez hříchu a jeho ničivých následků, byl velmi důvěrný s trápením Svých bližních a trpěl s nimi. Nikdy Ho bolest a utrpení nenechávaly chladným. I když lidi od nich osvobozoval, byl vnitřně účastný a pohnut (Matouš 14,14). A přece Jeho lid, který tak velmi miloval, s Ním nechtěl nic mít! Odvraceli se od Něho jako od někoho, jehož zevnějšek je tak znetvořen, že se na něho člověk nemůže dívat – lidé se odvraceli, avšak ne hrůzou, nýbrž s opovržením.
Pane Ježíši, jak jsi dovolil, aby s Tebou tak jednali!
Obdivujeme Tě. DHIN,2/7/2017