Galatským 5,24.25
Ačkoli věřící není v těle, smutně shledává, že tělo je stále ještě v něm. Pokořujícími zkušenostmi se učí říci: „Vím zajisté, že nepřebývá ve mně, to jest v těle mém, dobré.“ (Římanům 7,18) Velkou těžkostí každého rostoucího věřícího není ani tak to, co udělal, ale to, co je. Je si bolestně vědom toho, že má tuto starou přirozenost, ve které je pýcha, svévole a žádost, objevující se uvnitř i tehdy, když se neprojevují navenek. Čím větší je touha věřícího, aby žil k Boží slávě, tím větší je jeho zármutek, když šaty jsou poskvrněny tělem. To je jeho největší nepřítel a jeho ustavičný protivník. Je tak zlý a tak klamný nade všechny věci, že ani čas ani okolnosti jej nemohou zlepšit. A čím více se zaobíráme touto starou přirozeností v nás, tím slabšími se stáváme vůči ní, protože pak místo Pána Ježíše, který je náš život, se stává naším předmětem ona.
Zaměstnávat se tím, co je tělo v jeho různých aktivitách a klamném působení, znamená neuznávat, že bylo ukřižováno a že my jsme vůči němu mrtví. Považovat je za sílu působící proti nám, nad kterou je třeba zvítězit, znamená považovat je za živé. Ale považovat je za mrtvé ve smrti Krista a nacházet všechny své zdroje ve vzkříšeném a oslaveném Kristu – znamená uznávat sebe za zemřelé hříchu a živé Bohu. „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Římanům 6,11)
Způsob víry je vždy dívat se na věci z Božího stanoviska, stát na Jeho straně; On se dívá na našeho starého člověka jako na daného provždy stranou ve smrti na kříži. Vždy nás vidí úplné ve Svém milovaném Synu, ve kterém přebývá všechna plnost Božství tělesně. H. H. Snell,TLIN,24/9/2014