Římanům 8,15
Když dnes nějaká hlava státu omilostní odsouzeného zločince, pak je to na jedné straně skutečně akt milosti: Celý trest, nebo jeho zbytek, je provinilci prominut. A přece by král takového zločince nevzal prostě jako svého druha s sebou do paláce. Ten člověk by se tam naprosto nehodil a on sám by pociťoval atmosféru paláce jen jako tíživou.
Kdyby mu král ovšem mohl dát vědomí, že je královským synem, pak by to věc změnilo. Pak by byl tento muž v stavu radovat se z toho, co králi patří, a cítil by se v paláci a v bezprostřední přítomnosti krále doma.
Co nemůže udělat král, to udělal Bůh s věřícími. Dal nám Ducha Svého Syna, Ducha Svatého. A ten Duch nás uschopňuje volat „Abba, Otče!“ Ani apoštolové nemohli mít před vzkříšením a nanebevstoupením Pána ještě to určité vědomí, že jsou Božími syny, ačkoli jim Pán Ježíš zjevil Boha jako Otce.
Ale potom přišel Duch Svatý jako Osoba na zem, a jako Duch Synovství v nás zaujal příbytek. Nyní se můžeme vědomě těšit ze vzácného vztahu k Bohu, do kterého jsme přivedeni. Duch nám udělil nový život; vzbudil v nás city a náklonnosti dětí; svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti a že patříme k Boží rodině (Římanům 8,16).
DHIN,5/6/2017