Bůh způsobil, že naděje na návrat Pána byla mezi Jeho lidem oživena. Nikdy nemůže být přehlédnuta skutečnost, že to bylo spojeno s obnovením pravdy o stolu Páně. Tak tomu musí být. Pán sám nerozlučně spojil tyto dvě věci – pravdu o Svém stolu a pravdu o Svém příchodu.
Oni svědkové odešli, aby byli s Kristem, a jejich pochodeň byla vložena do našich rukou. Očekáváme skutečně návrat našeho Pána? Je to naším ustavičným postojem duše? Tak jako někdo může číst Písma, souhlasit s pravdou, že všichni jsou provinilí hříšníci, a přece nikdy sám nezaujme místo hříšníka, tak je možné držet učení o druhém příchodu Krista, aniž by tím člověk byl ovlivněn. Potřebujeme se sami sebe ptát na tu věc. Jsme v moci očekávání toho, že uvidíme našeho velebeného Pána? Je tato blahoslavená naděje každý den před naší duší? Ovládá naše jednání a utváří naše chování? Odděluje nás od světa a ukazuje marnost světských vyznamenání, způsobů a cest?
Pavel mohl napsat: „Na všelikém místě víra vaše, která jest v Boha, roznesla se, tak že nepotřebí nám o tom nic mluviti. Oni zajisté sami o vás vypravují, jaký byl příchod náš k vám, a kterak jste se obrátili k Bohu od model, abyste sloužili Bohu živému a pravému, a očekávali Syna jeho z nebe, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše, který vysvobodil nás od hněvu budoucího.“ (1.Tes. 1,8-10) Je tento popis pravdivý o nás? Vyhlašují naše cesty před světem, že zde nemáme místa zůstávajícího, že tu jen pobýváme a čekáme, že budeme vzati naším Pánem? Vyhlašují naše domovy ve svém pořádku a zařízení tuto požehnanou pravdu? Slovem, je to svědectví našich životů, našeho chození a cest? E. Dennett,TLIN,13/9/2014