Filipským 3,3
Pán Ježíš Kristus řekl ženě u studny: „Bůh je duch, a ti, kteří se Mu klanějí, se mu musejí klanět v duchu a pravdě… Neboť i Otec takové hledá, aby se mu klaněli.“ (Jan 4,24.23 – přel.) Otec hledá velebitele. Víme, koho hledá Syn člověka: „to, co bylo zahynulo“ (Luk. 19,10). Pán Ježíš hledá ztracené hříšníky, aby je mohl zachránit; ale mezi těmi, kteří už jsou zachráněni, Otec hledá velebitele.
Mnoho lidí má zmatený pojem o tom, co to je velebení. Jdete do modlitební hodiny, strávíte čas v modlitbě a ve svědectví a odcházíte a řeknete: „Dnes večer jsme se klaněli Bohu.“ Ale modlitba není velebení; vydávání svědectví není velebení. Jdete, abyste si poslechli kázání s výkladem Božího slova, a řeknete: „Dnes jsem tu byl, abych se klaněl Bohu.“ Ale výklad Písma není velebení, poslouchání kázání není velebení. Je naprostá pravda, že všechno to by mělo vést k velebení, neboť když se modlíme a máme takový nádherný pocit o Boží blízkosti, mělo by to vést srdce ke zbožnému klanění. To je velebení. Není to zabývání se Jeho dary, ne přicházení k Němu, abychom něco obdrželi, ale za- městnávání se Dárcem; ze srdce plyne vděčnost nejen za to, co On pro nás udělal, ale také za to, co On je v Sobě.
Nikdy nemám rád, když den začíná jen tím, že si udělám trochu času, abych klidně poseděl nad Božím slovem. Snažím se pozvednout své srdce k Bohu, ne abych Ho prosil za věci, ale abych Mu pověděl trochu o tom, jak si cením Jeho obdivuhodné lásky a milosti, dobrotivosti, kterou tak štědře vylil na mne jako na hříšníka, a potom se Mu klaním pro to, co je On sám v Sobě.
H. A. Ironside,TLIN,5/9/2014