Filipským 4,13
Apoštol Pavel se „v Pánu velmi zaradoval“, že věřící ve Filipech mysleli na něho i na jeho materiální potřeby (v. 10). Nezapomněli na něho. Zde se Pavel naposledy zmiňuje o radosti, o které často psal v tomto Dopisu z vězení. Apoštol, který vyzýval druhé k tomu, aby se vždycky v Pánu radovali, byl také sám plný radosti, i když jeho životní okolnosti byly těžké (v. 4).
Pavel byl vděčný za dar z Filip; ale také se naučil mít v každém životním postavení dost a být spokojený (v. 11). Této lekci se jistě nenaučil najednou. Spokojenost s tím, co měl, byla spíše výsledkem četných utrpení, jimiž musel procházet. V Mistrově škole se naučil obojímu, jak mít nadbytek, tak i dobře vyjít v nedostatku. Sílu k tomu obdržel od svého Pána. Na jiném místě apoštol říká: „Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všichni mne opustili. Nebudiž jim to počítáno. Pán pak byl se mnou, a posilnil mně, aby skrze mne utvrzeno bylo kázání, a slyšeli je všichni národové. I vytržen jsem byl z úst lva.“ (2. Timoteovi 4,16)
Vícekrát čteme, že se apoštol Pavel v každé situaci modlil k Bohu, a také nezapomínal na chválení a děkování. Tak tomu bylo také při jeho pobytu ve Filipech, když tam byl ve vězení. Pavel a Silas se modlili a zpívali Bohu písně chvály. Ostatní vězňové jim naslouchali a viděli: I Boží mužové se v těžkých okolnostech nemusí cítit dobře a radovat se z nich; ale oni se radovali „v Pánu“! V této radosti můžeme snést vše, co On na nás vloží. Zakusíme, že nás posílí a pomůže nám těžkost nést!
DHIN,18/11/2017