14. září

I páliti bude kněz všecko to na oltáři; zápal jest v oběť ohnivou, vůně spokojující Hospodina.

3. Mojžíšova 1,9

A tak celého volka vynese ven za stany… a spálí jej na dříví ohněm.

3. Mojžíšova 4,12

Jak velký je rozdíl mezi „pálením“ zápalné oběti k „vůni spokojující /líbezné/“ pro Boha a zničujícím „spálením“ oběti za hřích! Byl to tentýž oheň. Oheň vždy znamená soud. A na konci je zápalná oběť ohněm stejně tak strávena jako oběť za hřích, neboť jinak by to nebyla „ohnivá oběť“.

Ale zápalná oběť nám ukazuje, jak se ve smírčích utrpeních stále jen rozvíjela dokonalost Krista a Jeho oddanost Bohu Otci – až k smrti. Ano, Kristus „vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu u vůni rozkošnou“ (Efezským 5,2).

„Ochotně ses ponížil,

Boha poslušností ctil,

Jemu k zalíbení.“

U oběti za hřích to je zcela jiné: „Kterých zvířat krev vnášena bývá za hřích do svatyně… těch spálena bývají těla vně za táborem. Proto i Ježíš… vně za branou trpěl.“ (Židům 13,12 – přel.) Jak tu proti nám v tomto „spálení“ vystupuje celá neúprosnost soudu svatého Boha (3. Mojžíšova 16,27)!

„Na kříži ses obětoval,

okoušels soudu všechen žár,

Svou krev jsi za nás hříšné dal,

strpěl kříž, těžký kříž.“

DHIN,14/5/2017