Galatským 6,14
Tato Pavlova slova jsou vskutku vzácná. Jaký protiklad k přirozené pýše člověka, který se rád chlubí sebou nebo tím co vykonal! Když Galatští jako standard pro život přijali raději zákon než zakoušení skutečnosti a moci Boží milosti, dovolili lidské pýše, aby je postavila na místo chlubení. Jak snadno můžeme sklouznout do stejného osidla prostě tím, že odvrátíme oči od krás Krista, který byl ukřižován. Snad se nechlubíme jasně a tvrdě, a možná dáváme předmluvu svým poznámkám, když říkáme: „Nemám v úmyslu se chlubit, ale…“ A potom se snažíme vést pozornost k sobě samým.
„Aby… kdo se chlubí, v Pánu se chlubil.“ (1. Kor. 1,31). V Něm je dokonalost pravdy, spravedlnosti, milosti, krásy – a to vše vede věřícího k tomu, aby se Jím ustavičně chlubil. On je hoden nejhlubšího a největšího velebení pro to, kdo On je a co On je.
Náš verš v Epištole Galatským však mluví o Pavlově chlubení se v kříži našeho Pána Ježíše Krista. Zde je opět důvod pro největší chloubu. To bylo dílo nekonečné ceny, ale pro Pána Ježíše znamenalo hanbu, pohanění a zavržení – pravý opak toho, co dává přirozenosti příčinu k chlubení. Skrze to také je svět ukřižován věřícímu a věřící světu. Kříž odsekává u kořenů vše, co je člověk v těle: jeho pyšnou domýšlivost, jeho nezávislost, jeho soběstačnost. Staví nás všechny na naše místo, jestliže správně uznáváme jeho význam. Stojí mezi světem a věřícím a nedovoluje mu žádný podíl ve společenství se světem, který zavrhuje Pána slávy. V tom, co ho pokořuje, se potom Boží dítě může chlubit, neboť to vyvyšuje jméno jeho Pána.
L. M. Grant,TLIN,23/8/2014