„Vyšla jsem plná,“ říká Noémi. Zde uznává, že jejich odchod z Betléma bylo její konání. Nedává vinu svému manželu Elimelechovi. Možná, že si vzpomněla, jak ho poháněla, aby kvůli hladu něco dělal, anebo jak ovlivňovala jeho myšlení poukazováním na zelená pole v Moábské zemi. Možná, že to byl její nápad, aby se přestěhovali do Moábské země. Ať už Elimelech hrál jakoukoli roli v jejich rozhodnutí opustit Betlém, ona o tom nemluví, ale v upřímnosti vyznává svůj hřích v té věci. My se tak často snažíme dávat za své hříchy, svá selhání a za svůj nízký duchovní stav vinu druhým, nebo různým okolnostem.
Noémi vyšla plná a vrátila se prázdná, se zlomeným srdcem a potřeným duchem. Ačkoli si to neuvědomovala, byla nyní bohatší. V Žalmu 34,19 čteme: „Blízko jest Hospodin těm, kteří jsou srdce zkroušeného, a potřeným v duchu spomáhá.“ Teprve když si uvědomíme svůj stav a vyznáme své hříchy, může v nás Bůh působit. „Vyšla jsem plná, teď pak prázdnou mne zase Hospodin přivedl,“ řekla. Co kdyby nás Pán přivedl zpět domů prázdné? Jen tak nás může naplnit něčím lepším. Vzpomenete si na marnotratného syna: Vyšel se sebevědomím, pýchou, svévolí a hmotnými statky. Vrátil se domů prázdný. Ale jeho otec mu dal nejlepší šaty a obuv a nasytil ho nejlepším jídlem.
Náš nebeský Otec touží po tom, aby mohl udělat pro nás totéž, aby nás obnovil, když jsme zabloudili z Jeho cesty. „Rozvážil jsem na mysli cesty své, a obrátil jsem nohy své k tvým svědectvím. Pospíchám a neodkládám ostříhati rozkazů tvých.“ (Žalm 119, 59-61) P. E. Hall,TLIN,22/8/2014