Pláč 1,12
Ježíš sám byl Kníže pokoje. Procházel světem neklidu s nebeským klidem. Byl vždy v lůnu Svého Otce. Žádné okolnosti Ho nikdy nevyvedly z míry. Zármutek a zavržení Ho tísnily; nevěra a tvrdost srdce působily na Jeho ducha, aby ochladily lásku Jeho srdce, kdyby to bylo možné. On přesto stále šel kupředu. Vzdychal nad nevěřícím duchem člověka, ale pozvedal Své oči k nebi. Samaritáni Ho nechtěli při Jeho poslání lásky, protože Jeho tvář byla obrácena k jití do Jeruzaléma. Jeho srdce směřovalo k cestě, která bude končit na kříži a v hanbě. V poddanosti se sklonil a šel dále do jiné vesnice; přitom pokáral Jakuba a Jana, kteří nevěděli, čí jsou ducha. Jeho poddanost byla známá všem. Nakonec, když všechno Jeho trápení stálo před Jeho duší – když právě přehlédl jeho mocné hloubky a přijal z Otcovy ruky kalich – prošel hanbou a opovržením a popliváním v tichosti a pokoji. Nic nevedlo Jeho srdce ke spěchu; když Mu zlořečili, nezlořečil; když trpěl, nehrozil. Jeho věc byla u Jeho Otce. Uprostřed všeho stál jako Služebník. Mlčel před Svými nepřáteli, poroučel se Tomu, který spravedlivě soudí, když Jeho pozemští soudcové odsuzovali nevinného Člověka. Byl jako člověk, který neslyší a v jehož ústech nejsou žádné výtky.
Ach, jak Jeho blahoslavenství soudí naše cesty! Jaké maličkosti vedou naše srdce ke spěchu. „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14,27) Naše povolání je stále, abychom byli ohlašovateli pokoje a Knížete pokoje – abychom do světa neklidu vnášeli ducha pokoje a odpočinutí. To lze jen tehdy, když vlastní já je zlomeno a když důvěřujeme Bohu.
F. G. Patterson,TLIN,13/8/2014