Jan 13,26-27
Lidé milují něco. Sleduj Jidášovu dráhu: Co ho zavedlo na scestí? Miloval peníze, což není tak neobvyklé zlo. Ale pozoruj postup zkažené přirozenosti. Malá okolnost v Janu 12,3-6 nám může pomoci, abychom viděli souvislost. Byla tam žádost a Satan nabízí způsob, jak ji uspokojit. Nuže, Jidáš jej přijal. A co je dalším krokem? Satan vkládá do jeho srdce, aby zradil svého Mistra. Jidáš souhlasí (možná si myslel, že ten Požehnaný bude nějakým způsobem vysvobozen jako jindy, on tak dostane své peníze, a přece zachová svoji pověst). Člověk se chce omluvit nějakou pošetilostí. Hřích pokračuje poskvrněným svědomím. Nyní přichází pokrytectví. Sedí s Ježíšem u stolu (pokračuje s nábožností), i když Ho prodal. Všimni si také, že to bylo „po té skývě chleba“, kdy Satan vstoupil. Nyní je zatvrzelý i proti povolnosti přirozenosti. Zde je tedy postup zkažené přirozenosti směrem k tomu hroznému dokonání: předně žádost; za druhé prostředek k jejímu uspokojení v jeho úřadu nositele měšce; to vše jde spolu s nábožností v samé společnosti s Kristem, den za dnem; za třetí je veden ke krajní povaze svého zločinu v čase a v okolnostech, které jsou velkým požehnáním pro pravého učedníka; za čtvrté je zatvrzeno srdce, takže ke zradě dojde dokonce polibkem. Hřešení a nábožnost jdou spolu.
Opět říkáme, a zde toho máme (v Jidášovi) ilustraci, že kde není moc pobožnosti, blízkost nábožných věcí je jen tím nebezpečnější. Satan nepřichází, aby hned řekl: Snažím se tě odvrátit od Boha. Obvykle působí tím, že uvede něco, co odvádí od prostoty spoléhání na smrt Krista – nějakou „formu pobožnosti“ – a tak položí léčku. J. N. Darby,TLIN,12/8/2014