Jestliže chceme znát Jeho myšlenky vůči nám, musíme hledět zpět do doby, než byla země a než tu byla jediná stvořená bytost. Tehdy, v té velké věčnosti, On hleděl skrze čas do věčnosti za tím, a viděl velkou společnost lidí podle úmyslu Svého vlastního srdce, a hledě na ně, mohl říci: „Rozkoše mé byly se syny lidskými.“
On toužil po nás. Stal se chudým Člověkem, osamělým Člověkem, unaveným Člověkem a žíznivým Člověkem, aby získal naše srdce. Jeho touha je po nás, a proto trpěl, krvácel a zemřel, aby nás učinil podobné Sobě. Jeho touha je po nás, a proto opět přijde, aby nás vzal k Sobě samému, abychom také byli tam, kde je On. Zdá se, jako by říkal: „Chci tě. Mohu se obejít bez tvého bohatství, bez tvých schopností, dokonce i bez tvé služby, ale nemohu se obejít bez tebe. Chci tě tak velmi, že jsem se stal chudým Člověkem, abych získal tvé srdce. Chci tě tolik, že jsem zemřel, abych tě učinil podobného Sobě. Chci tě tak velmi, že brzy přijdu, abych tě měl u Sebe.“ Když vcházíme do Jeho myšlenek vůči nám, můžeme zvolat s velkou rozkoší: „Já jsem milého svého, a ke mně jest žádost jeho.“
Ve slávě je domov, který na mne čeká, a Člověk ve slávě, který mne chce. „Ke mně jest žádost jeho.“ Chce mě tolik, že ve dnech Svého těla plakal kvůli mně a modlil se za mne. Trpěl za mne a zemřel za mne. Po všechny dny mé cesty žije pro mne, a velmi brzy pro mne přijde. Teprve když mne bude mít u Sebe a podobného Sobě, budou touhy Jeho srdce po mně uspokojeny. „Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude.“ (Iz. 53,11) „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou.“ (Jan 17,24)
H. Smith,TLIN,11/8/2014