V Matouši je Pán Králem, a výsadou Davidova královského Syna je, aby jednal ve Své vlastní pravomoci; a tak On „poodšel maličko“ (Mat. 26,39). Tam je to Jeho vlastní jednání. V Lukáši je poslušný a závislý Člověk, naplněný a pomazaný Duchem, aby činil to, co Mu dává k činění Otec. Byl úplně poddaný vedení Ducha a tak tam čteme: „oddálen od nich, jako by mohl kamenem dohoditi“. Je oddálen Duchem a Otcovou vůlí. Jeho učedníci s Ním nyní nemohli jít, neboť ačkoli od nich byl vzdálen jen „co by mohl kamenem dohodit“, ve skutečnosti byla vzdálenost nezměřitelná a byla to cesta, po které nikdy nešla, ani nemohla jít, noha jiného člověka. Už s Ním nikdy nemohli být spojeni starým způsobem. To byla kapitola, která nyní byla provždy uzavřena. Spojení bylo zrušeno a On to ostře pociťoval. Třikrát uprostřed Svého velkého boje v oné zahradě se k nim vrátil, neboť ačkoli oni byli neschopni vstoupit na cestu, po které On šel, nebo s Ním v tom bdít, Jeho láska k nim se nemohla změnit. Oni také měli projít přísným tříbením, a On chtěl, aby kvůli sobě samým bděli a modlili se. Ale nebyla tu nyní žádná odpověď na Jeho vážnou touhu; utěšitelé, které vyhlížel, Mu selhali – „nalezl je spící“. Potom, když se probudili z toho zvláštního spánku, byli zachváceni strachem. Milující i přítel byli od Něho vzdáleni, neboť pouhý lidský soucit Mu nyní nemohl pomoci. Žádné lidské srdce nemohlo rozumět Jeho nadměrnému zármutku; nikdo ho nikdy nepoznal, byl nadlidský. Byla to bolest svatého Božího Syna, který šel, aby nesl naše hříchy ve Svém vlastním těle na kříži – aby tam byl za nás učiněn hříchem a aby strpěl to, že Bůh skryl svou tvář, dokud to dílo nebylo vykonáno. J. T. Mawson,TLIN,17/8/2014