Matouš 26,36.39
V životě Pána Ježíše přišla velká krize. Předtím se neodděloval od Svých učedníků tímto způsobem, ani oni neodcházeli z Jeho společnosti. Nechtěli Ho opustit, neboť bez Něho nemohli být. Když se jiní k Němu obraceli zády, oni řekli: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ (Jan 6,68-69) A když k Němu byli tak připoutáni, On jim řekl: „Vy pak jste ti, kteří jste v mých pokušeních se mnou zůstali.“ (Luk. 22,28) Milovali Ho a byli Jeho přátelé, a ačkoli nechápali mnoho z trápení, které naplňovalo Jeho duši, přece tu k Němu byl soucit lásky v Jejich srdcích, a to Mu bylo velmi vzácné.
Ale nyní přišel čas rozejití, jestliže On měl naplnit Boží vůli. Následují Ho do Getsemane. Činili tak mnohokrát předtím, neboť Ježíš tam často vycházel se Svými učedníky a v minulosti s Ním v tichu noci bděli pod těmi olivovníky, zatímco On měl společenství se Svým Otcem. Ale nyní to bylo jiné a On jim říká: „Poseďte tuto, až odejda, pomodlím se tamto.“ Kdo může říci, co pro Něho znamenalo ono „tamto“?
Měl vejít do toho velkého konfliktu a On „očekával…, zdali by kdo potěšiti chtěli“, a poněvadž se Petr a synové Zebedeovi jevili jako více vcházející do Jeho myšlenek než druzí učedníci, bere je s sebou. Ti tři mu jistě mohli dát to, co On očekával, po čem vyhlížel, a bdít s Ním v té hrozné hodině. Ale ne! Musí je také nechat; musí „poodejít maličko“ – nebo, jak to čteme v Lukáši, musí se vzdálit „od nich jako by mohl kamenem dohodit“.
J. T. Mawson,TLIN,10/8/2014