Žalm 32,2
David neřekl: „Blahoslavený člověk, který se neprovinil nepravostí,“ neboť by nemohl mít podíl na takovém blahoslavenství. Byl tragicky provinilý promyšlenou, hroznou nepravostí. Jak bylo možné, aby mu nebyla počtena nepravost? Existuje jen jedna spravedlivá odpověď: absolutně a pouze kvůli dokonalé ceně Kristovy oběti pro hříšníky. Ačkoli Kristus ještě nezemřel, Bůh už mohl přičítat cenu Jeho smrti hříšníkovi, který upřímně činil pokání. Není pochyb o tom, že tomu David málo rozuměl, ale jeho víra byla v Toho, který rozuměl. Věřil, že Bůh to může učinit, i když on snad nechápe, jakým způsobem to udělá.
Toto ospravedlnění je obdivuhodné dílo vykonané pro věřícího hříšníka, kterým je učiněn spravedlivým před Bohem. Žádné obvinění už proti němu nemůže být učiněno, protože Kristus odpověděl na každé obvinění vůči němu Svou vlastní krví, kterou vylil na Golgotě.
Ale i ve věřícím musí být vykonáno nějaké dílo. David dodává: „V jehož duchu lsti není.“ To jistě neznamená, že u takového člověka není žádný hřích, neboť „pakli díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme“ (1. J. 1,8). Klam tvrdí, že tu není hřích. David sám se tím proviňoval po nějaký čas po svém závažném hříchu. Místo aby učinil Bohu vyznání, zachovával mlčení (v. 3), a tím si sám působil velkou vnitřní bídu. Teprve když se zhroutil v pokání, vše Bohu vyznal a čestně se postavil své vině, mohlo o něm být řečeno, že v jeho duchu není lsti. Ale je to Boží dobrotivost, která vede k pokání (Řím. 2,4). Sami v sobě nemáme vůbec žádnou náklonnost činit pokání. To je milostivé Boží dílo ve věřícím. Jak nekonečná je Jeho milost! L. M. Grant,TLIN,9/8/2014