Je pozoruhodné, jak často apoštol mluví o nesení Božího lidu v modlitbě. Byl mužem intenzivní aktivity a mnohé práce. Vidíme ho kázat, navštěvovat dům od domu, a často pracujícího na zhotovování stanů, aby získal svůj vezdejší chléb. A přece nacházel čas, aby se u Boha přimlouval za všechny církve, stejně jako aby v modlitbě zmiňoval ty, o nichž se dověděl, i když nikdy neviděli jeho tvář, jak tomu bylo v případě Koloských. Svazuje spolu tři milosti, o kterých měl později psát v Epištole Korintským – víru, naději a lásku. Ale zde je pořádek rozdílný, a on mluví nejen o těchto milostech jako takových, ale o duchovních skutečnostech s nimi spojených: skutku víry, práci lásky a trpělivosti naděje.
Aby láska byla skutečná, musí být obětavá. Proto zde čteme o práci lásky. Je jedna věc mluvit o milování našich bratrů, milování Izraele a milování ztracených duší, ale naše láska není pravá, pokud nejsme ochotni vážně pracovat pro požehnání těch, o nichž vyznáváme, že o ně máme hluboký zájem.
Naděje věřícího je příchod našeho Pána Ježíše, ale zde apoštol mluví o trpělivosti naděje. Často toužíme po dni, kdy zkoušky a soužení budou u konce a Kristus nás vezme, abychom byli u Něho. Ale nemáme být netrpěliví, když čekáme na tu radostnou událost. On sám je Muž trpělivosti, čekající trpělivě na konec svědectví Církve. Potom Pán sestoupí z nebe do oblak, aby povolal ty Své, aby byli s Ním. Naší radostí bude, že navěky budeme s Ním, a Jeho radostí bude, že nás tam má.
H. A. Ironside,TLIN,6/8/2014