Tato Epištola přitahuje naše srdce ke Kristu, když Ho vidíme vyvýšeného na Boží pravici. On započal dílo vykoupení a dokončil je, což nikdo jiný nikdy nemohl udělat. Nyní sedí po Boží pravici. Žádný jiný kněz se nikdy nemohl posadit, protože práce nebyla nikdy skončena. Ale Kristus oslavil Boha na zemi, skončil dílo, vystoupil na výsost a posadil se. Jako Člověk byl Bohem vyzván, aby vystoupil a posadil se, ale výše uvedený verš zdůrazňuje Kristovu osobní velikost skutečností, že On se posadil. To také znamená, že Jeho dílo bylo dokončeno a bylo Bohem přijato. Cesta na zemi, dříve než Ho vedla „nahoru“, byla cestou utrpení a hanby. On to vše strpěl, i nevyzpytatelná utrpení kříže: nejen tělesná utrpení a hanbu, ale nejvíce ze všeho utrpení způsobená tím, že byl opuštěn Svým Bohem, kterého vždy ctil. Kristus učinil Svou tvář jako z křemene, zaměřil se cele na dílo, které potřeboval dokončit, nedbal na hanbu a nepočítal ji, nenechal se jí odvést. Bůh, spravedlivý a svatý, byl plně uspokojen, když Kristus zvolal to jedno slovo „tetelestai“ – je dokonáno, či plně zaplaceno.
Opona uvnitř svatyně byla zázračným způsobem roztržena od vrchu až dolů, a ukazovala tak Boží uspokojení. Tak Bůh přijal mnohé syny přivedené ke slávě (Žid. 2,10). Ti mohou nyní vzhlížet nahoru k Němu, odvracejíce zrak od všeho ostatního – od hříchů, utrpení, pronásledování – k Němu, jenž skončil dílo pro Boží slávu. Víme, že Jeho místo je nyní naším místem a Jeho radost naší radostí. Vzhlížíme k Němu a spoléháme na Něho, neboť On je nyní naším velkým Vůdcem až do dne Svého návratu.
A. E. Bouter,TLIN,27/7/2014