Matouš 18,3
Byla to bída. Alkohol byl můj každodenní chléb. Často jsem se sotva dostal do postele, jak mě bolely údy. Jaký boj, jít na pracoviště, když se kolena podlamují a vypovídají službu, když se ruce třesou, když projevy závislosti vedou k zoufalství.
Tu mi přišlo na pomoc dítě. Seděl jsem opět v hospodě. Ještě jedno pivo, abych zapomněl na celou tu bídu. Oblaka cigaretového dýmu, hudba, hlasité mužské hlasy, smích – ale mně bylo k pláči.
Tu se otevřou dveře hospody. Vchází malé děvčátko, dítě věřících křesťanů. Dobře ji znám a ona mne také. Copak chce zrovna teď? Pozdraví, uchopí mou pravou ruku do svých malých pěstiček a řekne: „Prosím, strýčku Willi, pojď se mnou!“ Váhám. Muži hledí na tu malou. Co se asi stane? Kdo bude silnější? Tu ta malá říká: „Strýčku Willi, co by tomu řekl Pán Ježíš?“ Nastává mrtvé ticho, když je slyšet jméno „Ježíš“. Žádný z mužů neřekne ani slovo. S napětím mne pozorují.
Sedím, jako kdyby do mne udeřil blesk, do hloubi dotčen. Srdce mi tluče až v hrdle. Levou rukou vymaním z kalhot peněženku a platím. Malá nepouští mou pravou ruku. A tak jdu s ní…
Jak velmi dnes děkuji, po tak mnohých letech, Pánu Ježíši za to, že mi toto dítě poslal do cesty. Její důvěra, její smělost, její víra – to všechno byl prostředek v ruce Spasitele, aby ze mne udělal šťastné Boží dítě. Svobodný – z milosti! Přinesl jsem Pánu Ježíši vinu svého života. On mi odpustil a osvobodil mne! Jemu buď za to věčně dík! DHIN,12/4/2017