1. Korintským 6,7
Když Boží děti mezi sebou trvají na svých právech, pak se zdá, že zapomněly, který duch má vládnout v Boží rodině:
„A konečně buďte všichni jednomyslní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní. Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte, vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání.“
(1. Petra 3,8.9 – ČSP)
Boží děti má vyznačovat duch lásky, ne prosazování svého práva. Nové přikázání Pána Ježíše zní:
„Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“
(Jan 13,34)
Pán na zemi nenašel místo, kde by mohl složit Svou hlavu. Když přišel ke Svým, nepřijali Ho. A přece nikdy netrval na Svých právech. Za všechnu Svou lásku sklízel jen posměch a nenávist, a nakonec smrt na kříži. Není tu ve Svém jednání, plném milosti, příkladem pro nás, kteří máme chodit v Jeho šlépějích?
„… kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, který spravedlivě soudí.“ (1. Petra 2,23)
Jestliže v případě nutnosti máme za bratry dokonce pokládat ži- vot, pak nemáme ani nikomu být nic dlužni, „než to, abyste se vespolek milovali“ (Římanům 13,8). Tak musím dbát na to, aby můj bratr ode mne dostal vše, na co má nárok, ale já sám nemám trvat na svém právu vůči němu. Smím – tak jako Pán sám – svoji věc klidně přenechat Bohu. DHIN,11/4/2017