1. Paralipomenon 17,16
K nejcennějším a nejkrásnějším chvílím v životě věřícího patří, když hledí na Boží velikost, a pak si uvědomí svou vlastní nepatrnost. Pak je vděčný; pak jeho srdce plesá a je naplněno radostí a štěstím, protože je přemoženo Boží milostí. Král David prožívá tento slavnostní moment, když mu prorok Nátan přináší Boží poselství, plné dobrotivosti a moudrosti. Tu se David posadí u truhly smlouvy „před Hospodinem“, aby Ho oslavoval, aby Mu děkoval a vyléval Mu své srdce.
David mluví se svým Bohem důvěrně, mohli bychom říci mezi čtyřma očima, jako dítě s otcem. Bůh mu právě odmítl jeho prosbu, stavět Mu dům. Avšak David nad tím nežalostí, důvěřuje Boží moudrosti. Jak oddaně znějí jeho slova: „Ty zajisté znáš služebníka svého.“ (v. 18) Nemusí svému Bohu už nic vysvětlovat. A ví, co ve svém Bohu má. „Hospodine, není tobě rovného,“ říká (v. 20). Zde sedí muž v hluboké ctící bázni před svým Bohem, který mu rozumí, který mu všechno odpustil a nadto mu ještě dává velkolepé a dalekosáhlé zaslíbení.
David chtěl velmi rád svému Bohu postavit dům, ano chtěl Mu něco darovat – z lásky k Němu. Místo toho od Boha něco dostává. „Něco“ – to je vlastně silně podhodnoceno, neboť Bůh chce jemu stavět „dům“, královský dům, dynastii. A tento dům má být „požehnaný na věky“ (verše 14 a 27).
Tak dobrotivý je Bůh. Ten, kdo se k Němu s vírou obrací a má s Ním důvěrné společenství, je odměněn. Tyto klidné minuty v společenství s naším Bohem a Otcem nelze nahradit ničím jiným. DHIN,7/4/2017