Jan 16,27
Matouš 6,8
Čekám u pokladny supermarketu, až si zákaznice přede mnou porovná své zboží. Vedle ní stojí její asi osmiletá dcerka a pláče. Hned chápu proč: Její matka jí nechtěla koupit to, co chtěla. Když byl nákup skončen, udělala si matka čas, aby jemně promluvila se svou dcerou: „Ty víš, Lído, že tě mám ráda.“ Dítě, stále ještě s pláčem, přikyvuje.
Její matka jí potom vysvětluje: „Ale to, že tě mám ráda, neznamená, že ti všechno koupím. Má to svůj důvod, proč ti nekupuji, co bys ráda měla. – Mysli teď ne na to, co nemáš, nýbrž na to, co máš. Vidíš, strávili jsme pěkný den. Dědeček mohl přijít k nám a měli jsme dobré jídlo… Tady můžeme přece říci „děkuji“, že ano?“ Tato slova měla uklidňující účinek; děvče už nepláče.
Nechováme se při některých příležitostech jako toto dítě? Ačkoli jsme křesťané, díváme se na svůj život jako na řadu zklamání. Proč nám Bůh nedává to a ono? Tato matka věděla, co je pro její dcerku dobré. Skutečně ji milovala, a proto nepovolila jejím náladám.
A Bůh nás miluje ještě mnohem více! On nás stvořil a udržuje nás při životě. Přesně ví, jaké jsou naše skutečné potřeby, co je pro nás dobré. Ano, můžeme Mu plně důvěřovat. A když nám něco dělá těžkost, proč bychom Mu to neměli říci? Tak jako tato matka, nám On možná nedá přesné vysvětlení, ale připomene nám, že ať jsou okolnosti jakékoli, Jeho láska k nám se nemění.
DHIN,25/3/2017