„Vypadnout z milosti“ se stalo na některých místech spíše otřepaným výrazem a získalo význam velmi odlišný od toho, který má v Písmu. Galatští nesklouzli do světa, ani se nevrátili zpět jako umytá svině ke svému válení se v blátě, a tak by vypadli z postavení, do kterého je Boží milost postavila. Naopak, přijali tvrdé zákonictví a sledovali ospravedlnění a svatost přechodem k dodržování zákona. Když tak činili, opouštěli ve svém vlastním svědomí a ve své zkušenosti milost kvůli zákonu. Ve svých vlastních myšlenkách už nestáli před Bohem na základě milosti, ale na základě zákona; už se na sebe nedívali jako na syny, kteří mají Ducha Syna Božího ve svých srdcích, ale jako na služebníky pod ustanoveními. Rozdíl mezi těmi dvěma základnami je tak velký, že udělat krok dolů z jedné na druhou se rovná pádu.
Tak ve svém vlastním stavu a ve své zkušenosti vypadli z milosti. Pokud jde o jejich postavení před Bohem v milosti, o kterém mluví Římanům 5,2, toto postavení měli neproměnně v Kristu, jestliže ovšem skutečně byli Pánovi. A tak byli ospravedlněni z víry.
Ve světle toho můžeme mnohem plněji ocenit rozhořčený výlev apoštola v Galatským 1. Byli přivedeni do prožitku milosti Krista Bohem samým, který je do něho povolal. Nyní naslouchali „jinému evangeliu“, které se zakládalo na obřízce, symbolu dodržování zákona.
Jak by se apoštol Pavel díval na křesťanstvo dnes? Jak si stojí moderní křesťanství ve světle této části Božího slova? U dveří kolika z nás může být usazena podobná pošetilost? Nevyznačují se snad někteří z nás odkloněním od pravdy evangelia tím, že bychom se vraceli k zákonu, jako kdyby ten nějakým způsobem určoval naše postavení před Bohem? F. B. Hole,TLIN,10/7/2014