2. Mojžíšova 3,4
Mojžíšovi je 40 let, když chce osvobodit izraelský lid z otroctví (Skutky 7,23). Konkrétní Boží úkol k tomu Mojžíš tehdy ještě neměl. To, že se Mojžíš přiznal ke svým „bratrům“, k Izraelitům, a viděl v nich Boží lid, se stalo z víry. Ale když svémocně jednal a zabil Egyptského, poslechl impulz těla. K tomu se Bůh nemohl přiznat a Mojžíš musí utíkat.
V dalších čtyřiceti letech pase na poušti stádo svého tchána. Chtít Bohu sloužit, toho se mezitím vzdal – avšak Bůh se nevzdal jeho! Mojžíš neví, že ho zde Boží škola připravuje na službu. Každý Boží služebník má svá skrytá léta, v nichž se – vědomě či nevědomě – musí učit, že Bůh je všechno a on sám nic; Bůh nesdílí Svoji čest s nikým jiným; služebník má svému Bohu dětsky důvěřovat.
Potom je Mojžíš z hořícího trnitého keře povolán ke službě. To, co vidí, je velmi neobvyklé, a proto přistupuje blíže. A tu slyší Boží hlas: „Mojžíši, Mojžíši!“ Roky předtím viděl Bůh u Mojžíše přání sloužit Jeho lidu. Nyní pro to nastal čas!
Božské zjevení je přemáhající: Mojžíš musí sundat své sandály, neboť ten, který k němu mluví, je ten „Já jsem“, Hospodin, ten Věčný. Mojžíš namítá, že není k tomuto úkolu schopen. Avšak právě jeho námitka je důkazem, že je nyní pro Boha použitelný! – Mojžíš se v Egyptě po čtyřicet let učil být někým, u ovcí se po čtyřicet let učil být nikým, a na cestě pouští po čtyřicet let, že Bůh je vším!
DHIN,17/3/2017