1. Mojžíšova 22,11
Na sedm osob je v Bibli dvakrát voláno jménem. To volání je nápadné, neboť u Boha nic není nahodilé, nic nedůležité; a k tomu volání dochází vždy v nějakém kritickém bodu v jejich životě. Dvakrát jsou voláni Abraham, Jákob, Mojžíš, Samuel, Šimon Petr, Marta a Saul. Bůh s nimi jedná v milosti podle Svého svrchovaného úmyslu: Každý z nich je „vyvolenou nádobou“, která Mu leží na srdci (Skutky 9,15).
U Abrahama vidíme život ve víře, který činí Bohu radost. Pán ho vyzývá, aby se vzdal všech lidských opor – a Abraham důvěřuje zaslíbení. Věří, že Bůh mu daruje zaslíbeného dědice. A jeho víra mu je počtena za spravedlnost. Pavel to používá později jako příklad, aby vysvětlil ospravedlnění z víry (1. Mojžíšova 15,6; Římanům 4).
Abrahamova víra se prokáže, když ho Bůh zkouší, zda je připraven dát svého syna. Jeho poslušnost je skutek víry. Je přesvědčen o tom, že Bůh může Izáka „vzkřísit z mrtvých“ (Židům 11,19). Proto říká: „Já pak a dítě půjdeme a… navrátíme se k vám.“ (1. M. 22,5) Je si jist: Izák se navrátí se mnou z hory zpátky.
Smrt a vzkříšení Pána Ježíše jsou zde nastíněny zvlášť výrazným způsobem: Otec a syn vystupují na horu „oba spolu“. Izák je připraven nechat se obětovat. Bůh zasahuje: Hlas „z nebe“ volá: „Abrahame, Abrahame!“ a zadržuje Abrahamovu ruku. V náhradu je obětován skopec – obdivuhodný poukaz na Boha, který „svého vlastního Syna neušetřil“ (Římanům 8,32) a na Syna, který vstal z mrtvých! DHIN,9/3/2017