Jan 5,42
Tato slova Pána Ježíše znějí pro vůdce lidu téměř hrozivě: Boží Syn zná nejen jejich tituly a jejich jména, On plně a zcela o nich ví všechno. Zná dům, ve kterém vyrostli, jejich mládí, jejich studium, jejich postavení ve společnosti – nic Mu není skryto. Zná také jejich srdce, jejich nejtajnější přání a plány. A co je pro ně ještě horší: Ježíš se nebojí otevřeně vyslovit jejich myšlenky (Marek 2,8). To jim vždy znovu bere řeč. Avšak jejich svémyslnost nedopouští, aby se Mu svěřili. To je jejich rozhodující chyba. Mohli by tuto chybu napravit, kdyby v Něho uvěřili. Avšak to vyžaduje lítost a pokání kvůli jejich hříchům. A to je pro ně příliš mnoho. Z toho mají strach – žel!
Ovšem v Evangeliích jsou také osoby, které na vševědoucnost Pána reagují jinak. Natanael je už při svém prvním setkání s Pánem Ježíšem přesvědčen o Jeho majestátu a velikosti co Syna Božího. Žena u Jákobovy studně rovněž. Velmi se jí dotýká, že Pán zná celý její život. Proto v Něho věří a spontánně vypráví ve městě, co s Pánem Ježíšem prožila (Jan 1,45-51; 4,7-30).
Jak je dobré, když i Boží děti mají v každé chvíli jasno o tom, že Pán má na ně upřeny Své oči. Naše myšlenky a přemýšlení Mu nejsou neznámé. Naše srdce jsou od přirozenosti stejně tak náchylná ke zlu a jsou tak převrácená, jako srdce všech ostatních lidí. Tak například je prostě v každém člověku touha vypadat větší, než je. Avšak Pánu nemůžeme nic předstírat. Jak je proto dobré, že Pán nás nejen zná, nýbrž že On nám také chce odpouštět, „uzdravovat“ nás a vždy nám dávat novou šanci. Nechceme Mu široce otevřít své srdce a mít s Ním společenství den za dnem?
DHIN,4/3/2017