Marek 6,50-51
Marek 6,46 nám říká, že Pán šel na horu, aby se modlil. Toto ať je první velká skutečnost pro naše uvažování. Můžeme si být jisti, že učedníci měli své místo v Jeho modlitbě oné noci. Byl jejich přímluvcem. Byli zdánlivě ponecháni sami, aby čelili bouřlivému moři a divokým vlnám, a přece nebyli zapomenuti. On se za ně modlil, protože je miloval. A přestal snad mít zájem o Své zkoušené učedníky, kteří se zdáli být ponecháni, aby samotni čelili moři a strasti? Ne. On je tím, čím vždy byl, a na hoře slávy – na Boží pravici – se modlí za ty Své (viz Řím. 8,34). Musíme si plněji uvědomovat tuto živou lásku, tuto živou službu našeho Pána pro nás, neboť ta je nezbytná pro naši každodenní spásu. Je to nepřetržitá a účinná služba; On vždy žije, aby se za nás přimlouval.
Vidí všechny Své svaté, kteří trpí a namáhají se, a On žije, aby se za ně přimlouval a aby se k nim blížil v jejich těžkostech a aby je v nich činil více než vítěze. „A viděl je, a oni se s těžkostí plavili… přišel k nim.“ Jejich potřeba a Jeho láska Ho tam přivedly. Když jejich námořnické umění bylo u konce a jejich síly vyčerpány, On byl tam; když položili svá vesla a přestali bojovat, On byl tam, aby vstoupil do jejich okolností a aby přinesl s sebou Svůj pokoj a aby jej sdílel s nimi; aby je vedl do velkého utišení.
Tak tomu je i dnes. Jeho láska Ho rychle přivádí tomu, aby nám ulehčil, ne vždy aby změnil okolnosti – některé z nich nemohou být změněny – ale aby změnil nás, aby nás utišil Svou vlastní přítomností. Ano, i když jdeme údolím stínu smrti, důvěřujeme a nereptáme, neboť On je tam, kde je ta největší zkouška. A je to On, ten velký Nejvyšší kněz, Přímluvce, kdo říká: „Nikdy tě nenechám ani neopustím.“ J. T. Mawson,TLIN,26/6/2014