Ve státě, jakož i v životě v zaměstnání, jsou výše postavení lidé, kteří mají odpovídající autoritu. Bůh chce, abychom tuto autoritu uznávali a takové lidi ctili: „Každému tedy, což jste povinni, dávejte…, komu čest, tomu čest.“ (Římanům 13,7)
Také Petr ve druhé kapitole svého Prvního Dopisu píše o zvláštní úctě, kterou jsme povinni výše postaveným lidem. Avšak v našem dnešním prvním verši nejprve čteme: „Všechny ctěte.“ To jde velmi daleko a vztahuje se to na všechny lidi: ať věřící nebo nevěřící, ať vážené nebo ne. Každý člověk je Boží stvoření a má pro Něho zvláštní cenu. Na to bychom při svých setkáních s lidmi měli vždy myslet!
„Všem prokazovat čest“ – to znamená: Chci vidět svůj protějšek tak, jak ho vidí Bůh, a podle toho se k němu chovat. A ten druhý to má cítit – i v každodenním jednání. Má zřetelně pozorovat, že si ho vážím a že mi není lhostejný.
To není v rozporu se slovy Pána Ježíše v Janově evangeliu. Pán nechce, abychom přijímali čest jedni od druhých. Tím je míněno něco zcela jiného. Mnozí z náboženských vůdců se tehdy vzájemně srovnávali, honili se za vážností a jeden druhého nadměrně chválili. Jejich vlastní „Já“ stálo uprostřed jejich myšlení, a to jim bránilo v tom, aby přišli k Pánu Ježíši.
Tento sklon k sobectví je nyní, stejně jako dříve, také v „těle“, ve staré přirozenosti věřícího. Ale hledat čest pro sebe samé nebo ji také jen přijímat, to nám nenáleží. Měli bychom dávat každou čest Bohu, neboť co máme, co bychom nevzali od Boha (1. Kor. 4,7)? DHIN,31/1/2017