Ačkoli manna nemohla být uchována ani pro potřebu dalšího dne na poušti, mohla být uchována pro zemi Kanán. A tak shledáváme, že zatímco se nemůžeme sytit svou včerejší zkušeností a způsobit, aby uspokojila potřeby dneška, bude tato zkušenost k bohatému požehnání, když na ni budeme hledět zpět s naším velebení hodným Pánem nahoře.
Zlaté vědro (Žid. 9,4) mluví o tom, jak je Bůh oslaven v tom, co tato manna zjevuje. Ačkoli to je Syn člověka, kdo nám ji dá, přestože ona mluví o Jeho lidství zde, nalezneme Ho stejného nahoře, a Bůh v Něm bude provždy oslaven. Nalezneme v Něm na trůnu slávy právě Toho, jehož tvář byla pro nás kdysi zohavena více než kteréhokoli člověka zde na zemi (Iz. 52,14).
Nejenže uvidíme skrytou mannu, ale budeme ji opět jíst, jak to Pán vyjadřuje v dopisu Pergamu (Zj. 2,17). Svěžejší, než kdykoli jindy, bude naše uvědomování si Jeho lásky a dokonalosti milosti, zjevených vůči nám. Když tam přijdeme, budeme mít úplný požitek všech zkušeností pouště a nalezneme plný výklad a požehnání toho, čemu jsme se o Něm zde naučili.
Ale nejenom to, naše sycení se mannou zde bude mít velmi praktický vztah k našemu sycení se jí tam. Je dána vítězi zde; všimněme si dobře, komu je dána tam. Bude to ten, jenž se sytil Kristem zde, kdo se bude z Něho těšit v budoucnosti více, než se kdy z Něho těšil v minulosti. Tato manna nemá pouze krýt naši přítomnou potřebu. Není to pouhé opatření pro trápení a zármutek. Nedává nám pouze odvahu a důvěru pro cestu k té zemi; ale je to to, co nalezneme v zemi samé v plnosti, ve které jsme ji my ještě nikdy nepoznali. F. W. Grant,TLIN,4/6/2014