Filipským 4,8
Malými pozornostmi v každodenním životě bychom neměli opovrhovat. Je zvláštní, že mnoho lidí si myslí, že v domácím okruhu není třeba být zdvořilý a přívětivý. Považují to za zbytečné říci si navzájem srdečné slovo jako důkaz lásky.
„To se přece rozumí samo sebou, že se máme rádi,“ tak se omlouváme. „Rodiče a děti nebo sourozenci mezi sebou si přece nemohou stále znovu vyznávat lásku!“
Odpovídáme na dopisy, které mluví o srdečném přátelství? Děkujeme za důkazy účasti, kterých se nám dostane? Nenechá- váme své příbuzné, kteří bydlí daleko, nikdy čekat na odpověď, po které touží? A vládne také ve všech věcech našeho domácího okruhu Kristova láska? Anebo si také myslíme, že „to se rozumí samo sebou“?
Malé pozornosti nejsou nikdy nadbytečné. A to, že jsme druhým neudělali dobře, nás jednou bude bolet. Pomysleme: Také v okruhu každodenního života platí princip, že sklidíme to, co jsme zaseli (2. Korintským 9,6; Galatským 6,7.8).
Byla to jen úsměvu slunečná zář,
laskavé slovo, přívětivá tvář,
co zahnala nedobrých myšlenek mrak,
kol hlavy co létají jak dravý pták.
Laskavý úsměv, ten bolest odplaví
a slovo moudré, to starostí zbaví,
co dá naděj’, lásku a hříchu zabrání,
přátelský, vlídný stisk ruky podání.
DHIN,13/1/2017