Nedávno jsem viděl udivující věc – strom rostoucí ze skály. A ne jen jeden. Celé oddělení lesa bylo potečkováno velkými balvany pokrytými mechem, a jakkoli se to zdá zvláštní, i ojedinělými stromy. Bližší průzkum ukázal trhliny ve skalách, jimiž si kořeny stromů zjevně razily cestu, aby našly vodu a živiny z půdy dole.
Myslel jsem si: „Jak zvláštní! Když okolo těch balvanů je tolik země, proč si ty stromy nezvolily snadný způsob? Proč nezačaly na jemné půdě, místo aby se snažily přežít na vrcholcích skal? Kdo vložil ta seménka nejprve na vrchol skal?“ Samozřejmě že stromy mi nedaly odpověď na mé otázky, ale potom už nemusely. Našel jsem odpovědi na své otázky, když jsem zvažoval Boží obdivuhodné cesty. On užívá Své stvoření, aby nás učilo důležitým duchovním lekcím.
Křesťané se, podobně jako stromy, nezasadili sami. Milující nebeský Otec staví každé ze Svých dětí do přesné situace, která podpoří jejich úrodnost. Některé musejí bojovat, aby přežily, když vysílají dolů své kořeny skrze neplodnou skálu tvrdých okolností. Jiné musejí být zasazeny do měkké půdy milého společenství a pohodlného stylu života.
V každém případě je Otcovým zájmem, abychom „přinášeli ovoce vzhůru“. To se stane, když si uvědomujeme, že podstata není v okolnostech, ale ve spokojenosti v našich okolnostech. Pavlův příklad nám podává krásný vzor: „Já naučil jsem se dosti míti na tom, co mám. Umím i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti.“ (Fil. 4,11)
G. W. Steidl,TLIN,31/5/2014