2. Mojžíšova 16,31
Manna byla bílá, měla barvu plného paprsku světla, a „Bůh je světlo“. Pokud jde o její chuť, byla jako oplatky udělané s medem. Nebyl to med, který jako takový neměl být přidáván k suché oběti, která nám opět mluví o Kristu jako potravě Jeho lidu. Med předobrazuje sladkost přirozenosti, která neobstojí v ohni a je nevhodná pro oběti Pánu. Manna se jen svou sladkostí podobala medu; oheň ji připravil pro potravu lidu. Stejně tak jako v Kristu tu byla všechna sladkost přirozenosti, ale přirozenosti čisté a nezkazitelné, ne padlé.
Byla to skutečnost lidství, které si můžeme uvědomovat, těšit se z něho a blízce se s ním seznámit; ale lidství, na které Bůh může vložit pečeť Svého Ducha v dokonalém schválení toho všeho. Tato manna, chléb z nebe, je Kristus, který sestoupil do světa, Člověk mezi lidmi, a přece dokonalé vyjádření Boha v lidství; v lidství je On „Bůh s námi“. Titul, který stále pro sebe užíval, byl „Syn člověka“.
Izraelci ji měli sbírat tam, kde ležela, na zemi, a měli přitom být pilní. Neměla být skladována, nemohli ji odložit pro budoucnost; musela být každý den znovu sbírána. Kdyby nebyli venku včas, pak by ji vyšlé slunce rozpustilo. Zde je na naší straně tak velmi potřebná píle. Kéž bychom tomu lépe rozuměli! Manna jim nepadala do úst, ale okolo jejich stanů. Uvědomujeme si potřebu píle v přivlastňování si božských věcí? Rozumíme tomu, že charakter Božího slova je takový, že jakkoli jeho smysl může být jasný, tu přece ono slouží svou plností jen těm, kteří mají vážnost srdce, aby je hledali? F. W. Grant,TLIN,28/5/2014