Manna byla denní opatření pro každodenní potřebu. Nemohla být hromaděna. Když se o to pokusili, zčervivěla a páchla (2. M. 16,20). Tak nemůžeme žít z včerejšího prožitku Krista. Musíme se z Něho těšit dnes. Naše minulé zkušenosti se jinak obrátí jen ve zkaženost; budou sytit pýchu; budou známostí, která nadýmá. A kolik toho vidíme! Ustavičná závislost na Bohu, stálé čerpání od Něho je to, co On stanoví pro nás jako cestu požehnání. Chce nás tak přidržovat u Sebe. To znamená shromažďovat mannu pro přítomnou potřebu; a její chuť bude jako „chuť nového oleje“ (4. M. 11,8) – čerstvost, kterou má vždy pravá služba Ducha.
A když „ji měřili na gomer“, pak „nezbylo tomu, kdo nasbíral mnoho, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatku“ (2. M. 16,18). Nikdy nemůžeš mít Krista příliš mnoho. Z pouhé vnější stránky Slova ano. Můžeš mít šířku pravdy, která není v úměře k hloubce; ale tam, kde to je Kristus, kterého hledáš, zaručí to hloubku stejně jako šířku. Na druhé straně to, co budeme vlastnit, nezávisí na pouhé míře času nebo úsilí, stráveného při sbírání. U Boha se počítá ne množství času, ale množství srdce, a to v tom se nalézá ovoce. On, jenž dobře zná naši potřebu stejně jako naše srdce, ví, jak sloužit naší potřebě, když vidí, že se naše srdce skutečně zaobírají Jím samým.
A pamatujme, že nyní mluvíme o získávání potravy, a že Kristus je ta potrava. On sám je pravda. Vše, čemu se učíme, nám musí dát a dá, jestliže jsme se skutečně učili, větší poznání o této žijící Osobě. To je potrava, kterou máme shromažďovat – ne rozumové vybavení – ale to, co nás nasytí a požehná nám a Jeho oslaví. F. W. Grant,TLIN,22/5/2014