Jan 1,16
Všimněme si, že Pavel ve svých epištolách začíná a končí milostí. Byl nehodným předmětem Boží milosti a nikdy neztratil tuto skutečnost ze zřetele. Boží milost, která nás zachránila, je obdivuhodná! Dále máme přístup k této milosti, ve které stojíme – smíme čerpat z jejích neomezených zásob v čase potřeby. Ta dělá, co zákon nemohl udělat, neboť ona jedná jako mocná pohnutka k tomu, abychom žili svatým životem. Zákon se obracel k našim obavám, ale milost se obrací k našim náklonnostem. Pomáhá nám také, když mluvíme jeden k druhému, neboť často mohou být naše slova tak drsná, že působíme urážku. Musíme se učit od Pána Ježíše způsobu mluvit milostivě (Kol. 4,6). On ví, jak „příhodně ustalému mluvit slova“ (Iz. 50,4). Výsledek často závisí na tom, jak je věc pověděna. Je tak milé vidět Boží milost ve věřícím, který snáší zármutek a nespravedlivě trpí, aniž by si stěžoval. Petr napsal o Ježíšovi: „Kterýžto, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel tomu, který spravedlivě soudí.“ (1. Petra 2,23)
I když jsme poznamenáni slabostí, můžeme být povzbuzeni Pánovými slovy k Pavlovi: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ (2. Kor. 12,9) Ať už dnes stojíš před čímkoli, Jeho milost je dostačující.
Milost je také podstatná pro křesťanskou službu. Pavel to shrnul tímto způsobem: „Milost jeho ve mně daremná nebyla, ale hojněji než oni všichni pracoval jsem, avšak ne já, ale milost Boží mně přítomná.“ (1. Kor. 15,10) Nyní máme jen předchuť Boží milosti, neboť On ve věku budoucím „ukáže nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši“ (Ef. 2,7).
R. A. Barnett,TLIN,19/5/2014