2. Korintským 8,9
Vzpomínám si na člověka, který kdysi řekl, že nemá rád slovo milost; myslel si, že slovo láska znamená totéž a že je mnohem lepší. To je omyl. Milost jde o hodně dále než láska. Člověk miluje to, o čem si myslí, že je nějakým způsobem hodné lásky, a myslí si, že Bůh je stejný jako on sám, a proto říká: Musím se jednoho dne obrátit k Bohu a snažit se být hoden Jeho lásky; a potom mne On bude milovat. Nuže Boží milost je pravým opakem tohoto lidského myšlení. Neznám nic jí podobného na celém světě.
„Co je milost?“ řekl jsem jednoho dne. „Milosrdenství,“ zněla odpověď. Nuže je pravda, že Boží láska a Boží milosrdenství jsou obojí velmi obdivuhodné: „Bůh je bohatý v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterou zamiloval nás.“ (Ef. 2,4) A jak Boží milosrdenství, tak i Boží láska jsou takto v milosti, to znamená, v čisté, nezasloužené přízni. A přece tato Boží milost jde dále, ba daleko za dosah všeho lidského myšlení.
Představme si zločince, stojícího odsouzeného před soudcem. Byla by to velká věc, prokázat milosrdenství odsouzenému, ale byl by to skutečný div, kdyby srdci lidského soudce bylo možné milovat takového bezcenného a naprosto nic si nezasluhujícího člověka. Ale co si pomyslet o soudci, který by tak miloval ubohého provinilce, že by se postavil na jeho místo, nesl plný trest za všechny jeho zločiny, a potom by ho vzal do svého vlastního domu, učinil by ho svým společníkem a řekl by: „Dokud já žiji, všechno, co mám, je tvé.“? Ukažte mi mezi lidskými syny se studeným srdcem, kde a kdy byla ukázána taková milost? Nikde! Sláva této milosti patří jen mému Bohu. Ach, jak jen mám vyprávět o Jeho obdivuhodné milosti! C. Stanley,TLIN,6/5/2014