1. duben

Vírou Jákob, umíraje, každému ze synů Jozefových požehnání dával, a poklonil se na vrch hůlky své.

Židům 11,21

SLAVNÝ VEČER ŽIVOTA

Jákob po dlouhou dobu žil svévolně a se lstí hledal své výhody. To mu přivodilo hořké zkušenosti.

Konec jeho života však tvoří potěšitelný protiklad ke všem dřívějším výjevům jeho na události bohaté historie. Připomíná krásný večer po bouřlivém dnu: Slunce, které bylo během dne ukryto za mraky a mlhou, zapadá v majestátním lesku. Pozlacuje svými paprsky nebe a slibuje bezmračné jitro.

Tak tomu je s Jákobem. Jeho lsti a smlouvání, jeho sobecké přemýšlení a plánování, jeho nevěřící obavy a starosti – všechny tyto temné mraky zmizely. Jákob na konci svého života vystupuje s důstojností muže víry, aby rozdílel požehnání a aby se klaněl. Jedná podle poznání, které obdržel ve společenství s Bohem.

• Jákob se nenechá oklamat postavením Efraima a Manassesa. I když oči zeslábly, jeho pohled víry je ostrý. Proto dává podle Božího úmyslu přednost mladšímu před starším.
• Na konci cesty Jákob přehlíží svůj život. Vidí své selhání a Boží milost. Tu se shýbá nad svou holí a klaní se.

Bůh může i v našem životě dosáhnout tohoto cíle. Jeho milost je větší než naše selhání.

NZD,1/11/2017