Lukáš 1,41-42.67
Zachariáš a Alžběta znali zákon. Četli ho, učili se ho a žili ho. Tak „chodili ve všech přikázáních a spravedlnostech Pána“ (verš 6). Pak měl Zachariáš zjevení v chrámu, oněměl a Alžběta otěhotněla.
Anděl Gabriel o tom ohlášeném synu řekl: „On předejde před obličejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící k opatrnosti spravedlivých, aby postavil Pánu lid hotový.“ (verš 17) Skrze jejich dítě se měla naplnit Boží zaslíbení Jeho lidu. – Nečetli snad Zachariáš a Alžběta všechna tato proroctví ve starých Písmech? Nepokoušeli se snad dovědět se něco více o svém dítěti a jeho úkolu pro Izrael?
O něco později mluví Alžběta ve svém chvalozpěvu o Marii „matce mého Pána“ (verš 43). Nepodobá se tato formulace Žalmu 110,1: „Řekl Hospodin Pánu mému“? – A není Zachariášův chvalozpěv plný výrazů, které prozrazují hlubokou a důvěrnou známost starých Písem? – Člověk cítí: Oba jsou v Božím slovu doma; pro oba je to Slovo pravdivé a živé!
Je nám v našich manželstvích Boží slovo skrze četbu Bible, domácí pobožnosti a modlitby také tak důvěrně známé, tak přítomné a živé? Můžeme si jako manželská dvojice vzájemně „udělovat částku nějakou milosti duchovní“ a tak být společně „potěšováni“ skrze „víru, která je v tom druhém“ (Římanům 1,11.12)?
DHIN,8/12/2016